Vydání: 2020/40 Starost o zemi svatého Václava, 29.9.2020, Autor: Alena Scheinostová

 
Jan Zahradníček (1905–1960) byl jedním z více než dvou set tisíc československých politických vězňů komunismu, jedním z patnácti odsouzených roku 1952 v procesu s tzv. Zelenou internacionálou, jedním z 5 600 muklů, které propustili při květnové všeobecné amnestii roku 1960 (i ta letos měla své jubileum). Ale byl jen jeden, co se týká jeho literárního díla. Už ve 30. letech na výjimečnost jeho poezie upozornili staroříšský vydavatel Josef Florian nebo literární kritik F. X. Šalda. Dodnes silně rezonují jeho poválečné básnické sbírky La Saletta či Rouška Veroničina, v nichž se autor stává – řečeno se Zahradníčkovým vykladačem Janem Wiendlem – „svědkem dehumanizace světa“. A Zahradníčkovo monumentální Znamení moci je i po sedmdesáti letech burcující výpovědí o „řádění pana Nikoho“ – zlu, které odpoutávají totalitární systémy a které znovu a znovu aktualizuje oběť Kalvárie.
Jan Zahradníček by měl v celku české literatury své místo jisté i bez otřesné zkušenosti věznění, smrti dětí i vlastního předčasného úmrtí jen několik měsíců po propuštění. Přesto tento osud, provázaný i s osudy jeho vězeňské tvorby, je dalším prvkem, který poutá zájem a inspiruje k dalšímu uvažování. Otrava dcer muchomůrkou zelenou; básně zachráněné dozorcem a ukryté ve včelíně; nenadálý objev deníku z lágru v Leopoldově dlouhá desetiletí po básníkově smrti – každá tato jednotlivost by vydala přinejmenším na epizodu v seriálu.
Seriál o Zahradníčkovi zatím natočen nebyl, avšak umělců, kteří se vracejí k jeho životu a dílu, je nemálo. Pro toto vydání KT jsme některé z nich oslovili. Sochař, malíř a grafik Jiří Sozanský dokonce poskytl reprodukce svých prací z cyklu Kámen a kost – Pocta Janu Zahradníčkovi, který vytvořil roku 2001. Díla byla součástí Sozanského výstavy Amnézie, kterou na přelomu loňského a letošního roku v pražském Obecním domě připomněl oběti obou diktatur 20. století.
S literárním historikem, docentem pražské Filozofické fakulty Janem Wiendlem jsme pak hovořili o Zahradníčkově poezii.
Slova překážejí i dnes
Přinášíme ale také vzpomínku dalšího literárního vědce Jiřího Trávníčka na jiného perzekvovaného katolického básníka Zdeňka Rotrekla (1920–2013). Ostatně 1. října by Rotrekl oslavil 100. narozeniny. Do komunistického kriminálu se jako vysokoškolský studentský funkcionář dostal už tři roky před Zahradníčkem, trest smrti mu byl změněn na „pouhé“ doživotí a na svobodu se dostal až dva roky po všeobecné amnestii. Psaní na toaletní papír – praxi z Leopoldova – vystřídalo psaní do samizdatu a podíl na disidentské činnosti. Až po roce 1989 se Rotrekl mohl veřejně zapojit do kulturního života. Vedle řady jiných ocenění roku 1991 obdržel od krajanského Fondu Jana Zahradníčka v USA „Cenu Jana Zahradníčka“.
Alespoň v rychlosti připomeňme mnohé další křesťanské literáty, kteří s oběma autory sdíleli věznění, šikanu, umlčování, zničené zdraví a utrápené rodiny – od Václava Renče přes Zdeňka Kalistu či Bedřicha Fučíka a Karla Pecku po Františka Daniela Mertha nebo Ivana M. Jirouse. A nezapomínejme, že pronásledování lidí slova není ani v dnešním světě minulostí: kdekoliv začne státní moc útočit na některou ze svobod, brzy se básníci, spisovatelé a novináři ocitají v problémech. V roce 1960 vznikl při Mezinárodním PEN klubu Výbor pro vězněné spisovatele, který o tomto násilí každoročně vydává zprávu. Aktuálně eviduje po celém světě na tisíc případů od šikany po popravy – ať už jde o obyvatele zemí na Blízkém východě píšící proti tamním autoritativním režimům, tureckou inteligenci, nebo třeba o chorvatského novelistu a novináře Ante Tomiće, zbitého za novelu o jugoslávské válce a později odsouzeného k pokutě za článek s údajnou kritikou člena vlády za jeho muslimské přesvědčení.
Ve zprávě za rok 2020 se pak velmi pravděpodobně objeví jméno nobelistky Světlany Alexijevičové, dvaasedmdesátileté běloruské spisovatelky a šikanované představitelky opozice.