26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Tribunálů se obávali i papežové

31. 5. 2005

|
Tisk
|

Součástí dějin církve jsou události nejen radostné, ale i bolestné. K těm bolestným jednoznačně patří období inkvizice. O něm jsme si povídali s historikem Petrem Kubínem, působícím na pražské Katolické teologické fakultě UK.

Vydání: 2005/23 Inkvizice, 31.5.2005, Autor: Antonín Randa

Vznikla ve vrcholném středověku jako reakce na šířící se heretické hnutí katarů a valdenských v jižní Francii a severní Itálii. Církev cítila povinnost proti nim zakročit, a byl tedy vymyšlen nový způsob soudního řízení - tzv. inkviziční, které pátralo po hereticích, aby byli postaveni před soud.

 

Nejprve byla jmenována inkviziční komise, kterou tvořili tři až čtyři muži. Ti přišli do určitého místa, kde se předpokládal výskyt hereze. Shromáždili lid v kostele a tam vyhlásili, že se pátrá po kacířích. Kdo byl kacířem, měl se přiznat, a kdo o nějakém věděl, měl ho udat. Komise pak vyhlásila tzv. čas milosti, tedy dobu dvou až čtyř týdnů, kdy se mohli heretici přiznat. Po čase milosti začal tzv. čas víry, kdy už se přistupovalo k represím. V komisi spolu s inkvizitory seděli další tzv. „dobří mužové“ a společně vedli výslechy. Zásadní problém byl v tom, že osoba soudce byla totožná s osobou žalobce. Obhajoba nebyla připuštěna. Obžalovaný absolvoval celý proces v ovzduší strachu, že proti němu bude použito násilí. Otázky byly kladeny pomocí inkvizitorských příruček a podezřelí byli tlačeni k přiznání. Odsouzení pak bylo různé: kratší věznění, pokání v podobě pouti, u vážnějších případů - jako byl např. mistr Jan Hus - upálení. Jen pro zajímavost, kdyby tehdy Hus býval odvolal, tak by ho poslali do doživotního žaláře, kde by byl spoután okovy.

Hereze existovaly již v prvotní církvi. V listě svatého Pavla Timotejovi je poučení, že s bludaři se má zacházet mírně a s laskavostí. Na to se postupem času jakoby zapomnělo a už začátkem pátého století svatý Augustin říká, že kacíře je třeba donutit násilím, aby vstoupili do jednoty s církví. Odkazuje se přitom na vyprávění z Lukášova evangelia, kde pán domu zve lidi na hostinu, a když mnozí pozvání odmítnou, tak pán říká svému služebníkovi, aby je donutil přijít. Ne všichni církevní učitelé - například Řehoř Veliký nebo Beda Ctihodný - však tento výklad zastávali.

Průlom nastává o čtyři století později, kdy papež Inocenc IV. v roce 1252 zmocňuje inkviziční tribunály, aby v případě potřeby používaly práva útrpného.

 

Odsouzení byli předáváni světskému rameni, ale už toto samotné předání znamenalo trest smrti upálením. Takže je alibistické tvrzení, že mistra Jana upálili kostničtí měšťané, protože jim ho vydal koncil.

Pokud se jednalo o inkvizici papežskou, tou byli pověřeni tehdy nově vzniklé řády - dominikáni a františkáni. Ve středověku také existovala inkvizice biskupská, kdy samotní biskupové pověřovali kněze, aby vedli inkviziční tribunály. Roku 1542 vznikla ještě tzv. římská inkvizice (Svaté oficium), kterou tvořila komise kardinálů dozírajících na víru v celé katolické církvi. Tento centrální úřad sídlil přímo v Římě. Jeho palác byl naproti papežskému paláci ve Vatikánu, což ukazuje, jak obrovskou moc inkvizice měla. Byla něco jako tajná policie, na každého něco věděla. Někteří inkvizitoři byli tak mocní, že se jich obávali i papežové.

 

Určitě. Také někteří papežové byli původně velkými inkvizitory a v Římě byli za to nenáviděni. Například když zemřel papež Pavel IV., jeho sochu Římané na Kapitolu rozbili. 

Je třeba si uvědomit, že do jeho rukou byla svěřena veškerá moc soudu. To kladlo velké požadavky na jeho mravní zakotvení a je pravda, že zde hrálo velkou roli pokušení moci, ziskuchtivosti nebo sadismu. Je ovšem nutno také říci, že mezi inkvizitory byli i pečliví byrokrati a náboženští nadšenci, kteří chtěli vymýtit herezi.

Jeden z nejznámějších inkvizitorů byl dominikán Bernard Gui, autor inkvizitorské příručky, který vystupoval i jako hrdina v románu Jméno růže. Další byl například Konrád z Marburku, který byl současně zpovědníkem sv. Alžběty Durynské, jejíž kanonizaci velmi podporoval. Byl to však jednoznačně náboženský fanatik, který poslal mnoho lidí na smrt a nakonec byl zabit. U těch pozitivních případů je těžko někoho jmenovat, protože proti inkvizici vlastně vystupovat nešlo. Papežové ji schválili, všichni se jí báli, svědci sice mohli být předvoláni, jenomže kdo by měl tu statečnost, aby svědčil ve prospěch nějakého heretika?

Je však třeba si uvědomit, že dnes žijeme v době po Druhém vatikánském koncilu, který uznal náboženskou svobodu. V Evropě je zhruba dvousetletá tradice náboženské tolerance, která ale ve středověku neexistovala. Stát byl úzce propojen s církví. Takže ten, kdo vyznával jinou víru, než která byla ve státě, útočil na základy státu. Tyto události je tedy třeba chápat v dobovém kontextu. Zajímavé je, že vůbec první stát, v němž vznikla částečná náboženská tolerance, jsou Čechy. Po Kutnohorském míru roku 1485 bylo dovoleno jak katolické, tak utrakvistické vyznání. To bylo v tehdejší Evropě něco zcela výjimečného.

Hrůzné režimy nedávné minulosti se bohužel spíše v tomto období inspirovaly. Proces s Rudolfem Slánským v padesátých letech jako by z oka vypadl jednomu z největších inkvizičních procesů, který se konal s templáři. V letech 1307-1312 zatoužil francouzský král Filip Sličný po majetku templářů, udělal nátlak na papeže Klimenta V. a postupně ho donutil, aby řád templářů roku 1312 zrušil. Proti templářům byl zároveň veden inkviziční proces, v němž bylo plno absurdních obvinění - že nutí novice zříkat se Krista, že líbají zadnice těm, kteří je přijímají do řádu, že je v řádu povolena homosexualita a různá tajemná mysteria. K této snůšce nesmyslů se na základě mučení všichni obvinění přiznali.

Ve většině evropských států byla zrušena v průběhu 18. a 19. století. Svaté oficium však jako úřad dohlížející na víru a mravy existovalo až do roku 1965, kdy je papež (k nelibosti kardinála Ottavianiho, posledního představitele této instituce) zrušil. Současná Kongregace pro nauku víry je vlastně nástupkyní úřadu inkvizice.

* * *

kataři - název pro bludařské sekty, které se šířily v západní Evropě od 12. století. Podle jejich dualistické nauky existoval dobrý Bůh a zlý Bůh. Odmítaly Kristovo božství, ošklivily si vše tělesné (včetně manželství) a odmítali jíst produkty  pohlavního styku zvířat (vejce, maso...). Duše podle nich byly v těle jako ve vězení. U těchto sekt šlo spíše o jiné náboženství než o křesťanskou herezi a vyskytovaly především na jihu Francie. Tam proti nim byla v letech 1209-1229 vedena křížová výprava, jejímž následkem kataři vymizeli.

 

valdenští - toto hnutí bylo dílem lyonského obchodníka Petra Valdese, který na základě evangelijních rad rozdal své jmění chudým a se svými druhy se věnoval potulnému apoštolskému kázání. Církevní povolení na III. lateránském koncilu roku 1179 však valdenští nezískali a o pět let později byli vyobcováni z církve. Po Valdesově smrti celé hnutí propadlo herezi (odmítání očistce, přísahy, vojenské služby aj.) a stalo se novou církví s vlastní správou a hierarchií. Zatlačení do ilegality ještě podpořilo jejich šíření. Dnes mají v mnoha italských krajích svá střediska a spravují velký počet sociálních ústavů, kulturních středisek a také teologickou fakultu.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou