Svého Syna dává Otec všem

Vydání: 2019/51-52 Oslavme ten „tajemný svátek“, 17.12.2019, Autor: Alena Scheinostová

Autorkou keramického betlému z titulní strany je dominikánka BENEDICTA HÜBNEROVÁ. Povídaly jsme si o tvoření, ale i o tom, co nás betlémy učí.


Ve vánočním betlému sestry Benedicty přicházejí k Ježíškovi zástupci lidí i jejich snů. Snímek Radim Paluš


Váš betlém jsem poprvé viděla na Vánoční výstavě v pražské Betlémské kapli. Vznikl pro tuto expozici?

To ne. Je to vlastně už můj čtvrtý betlém. První jsem vytvořila před lety, když jsem žila v komunitě, kde bylo hodně starých sester. Chtěla jsme jim dopřát, aby si Vánoce prožily trošku jinak a plněji. Začala jsem dělat figurky do betléma a k nim psát minirozjímání. Vzniklo 24 vánočních textů a 24 figurek. Ty postupně, každý den jedna, přicházely do připraveného betléma spolu s texty. Posledním hostem se stal Ježíšek, ztvárněný tak, aby ho o sváteční půlnoci mohly sestry položit Panně Marii do klína.
Druhý betlém jsem tvořila pro výstavu, ale pro jinou – tatínek jedné dominikánky Josef Kleinwächter už mnoho let v Místku vystavuje betlémy a požádal mě o betlém „zvonečkový“. Každou figurku jsem propojila se zvonkem, a tak scenérie nakonec vypadala jako hory, po kterých pastýři a darovníčci běží k jesličkám. Zvonky mají různé ladění, takže se na ně dá zahrát i jednoduchá koleda.

Další betlém měl zase jinou zvláštnost.

Tvořily ho asi dvacet pět centimetrů vysoké figury s průřezy. Každá měla na hrudi otvor, kde bylo zavěšeno skleněné oranžovo-červené srdce, a protože se v nich svítilo svíčičkami, i ta srdce jim zářila. Betlém už dnes neexistuje jako celek, protože výstava byla prodejní a figury jsou rozebrány.
A betlém z titulní strany KT vznikl jako dar pro pražskou komunitu, kde žiju dnes. Všechny figury vznikly během jediného měsíce jako originál, v němž je ukryt kus srdce. Domeček pak o rok později.

Tento betlém hned upoutá svou barevností a také spoustou hravých detailů. Co vás inspirovalo?

Vlastně mám radši nebarvenou keramiku, která pravdivě přiznává, čím je, ale k betlémům se barvy hodí. Víc to odpovídá lidové tradici. Andílci tu mají barevná křídla, protože tak je maloval i slavný Fra Angelico. Myslím, že tím chtěl vyjádřit krásu nebe. Křidélka jsou odnímací, vyrobená pomocí barvy na sklo a drátěného rámečku.
U Fra Angelica se mi moc líbí i jeho muzikantští andělé, a tak i v tomto betlému je spousta hrajících andílků i pozemských muzikantů. Před dvěma tisíci lety v Betlémě lidé nejspíš nevyhrávali na píšťaly a na loutny, ale myslím, že tam muzika zněla. Možná byla slyšet i nebeská hudba.

Vyráběla jste figurky podle konkrétních lidí ve svém okolí?

Některé ano. Andílek, co „pase koníčky“ na střeše stáje, je vyroben podle mé tříleté neteře, jak poslouchá pohádku. K paní, která nese na zádech přivázané své děťátko, mě inspirovala moje sestra, která právě takhle nosila malou dcerku. A svatého Josefa jsem vytvořila podle svého kolegy z Veselé školy, kde vyučuji. Pan učitel byl dlouhovlasý, vousatý, navíc měl právě tehdy malinkého chlapečka, kterého často nosil v „klokánku“. Miminko v mužské náruči mě fascinovalo. A také jsem na něm odkoukala, v čem se mužská figura liší od ženské.

Jakou symboliku jste do betléma zapracovala?

Například po zdi stáje se pne vinná réva – výhonek z kořene Jesse. Kvete tu růže jako symbol Krista. Najdete tu ptáčky: dva pávy, kteří jsou starověkým symbolem věčnosti, holubici jako symbol naděje a bezelstnosti, zelenožlutého zvonka, co doprovází poutníky, nebo červenku. Celkem je jich sedm, tedy počet plnosti. Představují nebeský kůr, zpěváčky, kteří Ježíškovi zpívají, jak to známe z koled. Navíc ve středověku lidé věřili v moc symbolu a každý ptáček jim něco tajemného zjevoval. Madony se stehlíky, jež „ochutnávají“ Ježíškovy prstíky, odkazují na Krista jako Chléb věčnosti živící duše.
A pak je tu plno lidí. Na Tři krále jsem použila zlatou glazuru, všechno ostatní je hlína, prach země, ze které jsme my lidé stvořeni. Před jesličkami stojí dokonce Malý princ. Když jsem ten betlém dělala, četla jsem zrovna vzpomínky Saint-Exupéryho maminky. Mnoho let čekala, že se její syn jednou vrátí. Až záhy před smrtí pochopila, že odešel navždy – a tehdy jí někdo daroval figurku Malého prince. Protože bylo právě před Vánoci, stará paní ji symbolicky postavila do betléma, a celý svět pro ni najednou zakotvil a získal jistotu. Proto jsem ji tam dala i já – protože postavy, které si vymyslíme, sny, po nichž toužíme, můžou být někdy živější než my sami.

Jaká figurka by podle vás v betlému neměla chybět?

Podle mě tam může být kdokoli, všichni zástupci lidstva, a to nejen lidstva teď, ale kdykoli v dějinách. Neexistuje nikdo, koho by Dítě neoslovilo. Samozřejmě, lidé ho mohou odmítnout, jak se mu stává často. Ale přesto ho Otec dává – a dává ho všem: nezáleží, jaké máte vlastnosti, zda jste chudý či bohatý, hodný nebo zlý. Ježíš přichází a jde ke všem.

Čím je vánoční betlém pro vás osobně?

Já jsem hodně „vánoční“ člověk, koneckonců jmenuji se Marie Benedicta, což znamená „Požehnaná“, a to byla Maria, když čekala děťátko. Vánoční příběh se mi propojuje se vším ostatním. Svatý Jan Zlatoústý říká, že pro milující duši se Kristus stane vším, a já to tak opravdu cítím. Kristus má mnoho poloh. Když potřebujete, je jako vaše malé dítě. Jindy je to dospělý muž i milý, někdy manžel – partner, který vše prožívá po vašem boku. Ještě jindy se o vás stará jako někdo velice starý, moudrý a otcovský, komu sedíte u nohou a učíte se od něj. A v Betlémě je ten příběh jaksi celistvý: v tom malém miminku je skryt úplně celý.

Na které Vánoce nejvíce vzpomínáte?

Na Vánoce v Anglii. Sestry dominikánky, u kterých jsem žila v Cambridgi, mají klášter ve městečku Stone, na severu u skotských hranic. Do tohoto domu jsme tehdy jely na vánoční svátky. V Anglii se neslaví Štědrý večer, ale až Boží hod, a tak jsem vigilii prožívala o samotě, v úplném tichu, bez shánění, uklízení, starání se o jiné. Seděla jsem sama v nádherně vyzdobeném velkém domě, v knihovně v ušáku, a bylo mi nesmírně krásně. Měla jsem pocit, že mám pro sebe všechen čas světa, abych si mohla prožít vánoční noc, myslet na mladou dvojici, která bloudí městem a hledá místo k přespání.
O půlnoci jsem pak šla se sestrami do kostela zpívat na kůr, a protože jsem v cele zapomněla brýle, bez nichž vidím hodně rozmazaně, vnímala jsem skutečnost trošku snově. Lidé už byli shromáždění. A najednou se otevřely dveře a kdosi ve zlatém rouchu – byl to samozřejmě kněz v ornátu – vstupoval a přinášel dítě. Ve Stone je zvykem položit dřevěnou figuru Ježíška v životní velikosti do připravených jeslí. Na tu dálku a bez brýlí se ale dítě zdálo živé. Bylo to doslova, jako kdyby tam vstupoval zářící Bůh a nám lidem přinášel svého Syna. Bez ohledu na to, co o nás ví – ačkoli ví velmi dobře, jací jsme a co mu uděláme. Přesto všechno jde a položí jej do jeslí. Nám k plně dispozici.

ALENA SCHEINOSTOVÁ


 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 31 28. července – 3. srpna 2020

Dárek pro adoptivní maminku

Když se nedávno vydala jako každý měsíc paní Barbora do kanceláře Arcidiecézní charity Praha, aby poslala peníze „svým“ čtyřiapadesáti dětem, které podporuje v…

celý článek


Ze zámku do zahrady

Trojí výjimečnost na jednom místě, kterou stvrdil také zápis na seznam světového dědictví UNESCO: to je komplex Arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady.

celý článek


Život faráře v pohraničí

Jak se žije v pohraničí? KT se vypravil do Slavonic a Dešné v okrese Jindřichův Hradec. Tamní farář nám dal nahlédnout do své práce i mezilidských vztahů.

celý článek


Ten čas zákonitě musí přijít

Děti odejdou z domova. Vylétnou z hnízda, jak se říká. Pro rodiče to bývá náročné období. Provází je obavy z budoucnosti, ztráta jistot, ale i pocitu vlastní potřebnosti…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay