„Supermanství“ je pro kněze zničující

Vydání: 2022/13 Papež navštívil zraněné děti, 22.3.2022, Autor: Tereza Zavadilová

O dnešních výzvách kněžského povolání jsme hovořili s P. JANEM KOTASEM, rektorem Arcibiskupského semináře Praha a farářem u Sv. Vojtěcha v Dejvicích.


Pokud se od kandidátů kněžství očekává osamělé „supermanství“, dříve nebo později je to zlomí – varuje P. Kotas. Společenství je v životě stejně důležité jako na laně při horských výstupech. Fotografie z jedné takové túry byla použita i na obálce knihy „Jak se žije v semináři“ (KNA 2021) redakčního kolegy Tomáše Kutila. Snímek archiv pražského semináře
 
Mění se role a identita kněze vzhledem k proměnám světa?

Jeho identita se nemění, vždy to byl a bude člověk povolaný Kristem, aby o něm vydával svědectví a budoval komunitu. Určitě se však mění okolnosti, lidské nároky na pastýřskou roli i způsoby, jak ji dobře naplnit. Mám za to, že kněz musí být Božím přítelem a znát Pána zblízka a zároveň musí mít rád Boží lid, dobře ho znát a objevovat jeho potenciál. A pak kněz musí mít rád, jako koneckonců celá Kristova církev, Boží zázrak života, lidi a svět (srov. Jan 3, 16) – má k nim vycházet s misií. A pracovat na Božím díle pokorně spolu s druhými.

Přináší 21. století nějakou specifickou výzvu?

Úkol, který nám Pán dal, splníme jenom společně, nikdo na to nestačíme sám! S 20. stoletím odezněla epocha, v níž se – v rozporu se starší zkušeností – běžně mělo za to, že vykonavatelem veškeré podstatné práce v církvi je kněz. Před Druhým vatikánským koncilem i po něm se už hojně přemýšlelo a mluvilo o úkolech laiků, i když rozšířená lidová představa je viděla stále jako „pomocníky kněží“ – ať se zapojí tam, kde kněží nestíhají nebo kam nedosáhnou. Církev však ve výzvách života zrála dál a vynesla znovu na světlo i své staré poklady, např. synodalitu. Na nedávném římském sympoziu o křestním a služebném kněžství, které vedl kardinál Marc Ouellet, opakovaně a s jistotou zaznívala tato myšlenka: Biskup se sborem kněží jsou jistě nositeli apoštolské služby a mají „pást církev“ – to ale vůbec nemá znamenat, že musejí výlučně řídit a spravovat všechny dimenze jejího každodenního života. Plnohodnotný podíl na úkolech církve má mít mnoho věřících žen a mužů podle charismat, která jim Kristus svěřil. Pastýřská služba totiž není samospasitelná a nepřináší ovoce, pokud společně s ní nepřinášejí v církvi ovoce i další služby a charismata.

Společné nesení odpovědnosti je i „sebezáchovné“...

Ano, aby apoštolská služba nechátrala a netrpěla kvůli tomu věc evangelia, potřebujeme biskupy a kněze svobodné pro skutečně apoštolskou práci. Mnoho věcí, které dnes čekáme od kněží, mají ve skutečnosti dělat jiní členové Boží obce – ne proto, že to kněží nestihnou, ale proto, že ostatní k tomu mají plnohodnotné povolání a dary od Pána (a budou to dělat i lépe než kněží). V mnoha záležitostech mají každodenní život i misii farní obce animovat, spravovat a naplňovat laici. Kněz je apoštol a pastýř, on garantuje, že společenství věřících je stále spojené s Kristem, že žije z jeho slova a svátostí a věrně ho následuje a hlásá. Na zmíněném římském sympoziu také zaznívalo, že hierarchická povaha církve znamená právě tuto živou zakotvenost v Kristu (řec. hieros arché, svatý princip, vláda – pozn. red.), a nikoliv, že by církev musela své věci jednou provždy spravovat metodami absolutistických monarchií, jak je zdědila z 18. a 19. století. Vždyť má od počátku řadu zkušeností se spoluúčastí při rozhodování i práci, subsidiaritou, demokratickými nástroji správy. Podívejme se na Ježíšovo vysílání apoštolů po dvou, první apoštolský sněm v Jeruzalémě a celou starobylou praxi koncilů, volbu římského biskupa, rozhodovací procesy v řeholích, kapitulách, na církevních univerzitách, na správu novověkých církevních nadací atd. Církevní společenství není schopné dostát svému úkolu, pokud nevyužije charismata všech svých členů – svěcených i laiků, mužů i žen, řeholníků i rodin.

A ještě jedna myšlenka ze sympozia: Každý v životě narazí na vlastní limity, nikdo není všestranným „supermanem“. Tyto hranice však nejsou důvodem ke smutku, frustraci nebo i závisti – je to příležitost pro uplatnění druhého a pro vzájemnost. Lidé jsou Bohem „odsouzeni“ k nesoběstačnosti. Podle sv. Kateřiny Sienské si nerovnoměrnost darů přál sám Bůh, abychom si navzájem v lásce pomáhali a doplňovali se, což je víc než výkon „dokonalých“ jednotlivců! Je to obraz Boží Trojice v nás: nikdo svůj úkol nenaplňuje sám.

Papež Benedikt XVI. svého času napsal, že opravdová láska mezi knězem a jeho farníky začíná právě tam, kde narazí na své hranice. Také papež František říká, že „supermanství“ je zničující. Ani kandidáti kněžství nejsou supermani, a pokud to od nich budeme očekávat, dříve či později je to zlomí. V našem semináři, i když je malý (asi 15 studentů), záměrně žije malá komunita kněží-formátorů, aby bohoslovci zažívali kněžství jako sdílenou, nesolitérní službu.

Bojí se seminaristé samoty na farách?

Mají-li z něčeho obavy, je to skutečně lidská osamocenost spojená s nadlidskými úkoly. Doznívající tereziánská farní správa a nedostatek kněží tlačí biskupy, aby své kněze rozesílali do různých míst jednotlivě. Všichni ale cítí, že to nemá budoucnost a že to není pro kněze dobře. Kde chybí aspoň malá živá komunita, sám jednotlivec zázrak Božího království většinou nezpřítomní. Inspirujme se staletou zkušeností řeholí – když někde zakládají klášter, vždy tam pošlou malou komunitu, ne jednoho řeholníka.

Jací jsou dnešní kandidáti a co jim chcete předat?

Přicházejí z velmi rozmanitých prostředí, s odlišnou osobní zkušeností, s nejrůznějšími přednostmi i břemeny. Dříve samozřejmé očekávání, že v semináři se stačí společně modlit, studovat a sdílet komunitní život, aby se člověk stal dobrým knězem, již delší dobu neplatí. Už jen proto ne, že lidé dnes dozrávají výrazně déle a mnozí nezažili funkční vztahy v rodinách. A pak – v pastoraci čeká budoucí kněze spousta mnohostranných nároků, pro které potřebují být dobře lidsky a duchovně ukotveni a zároveň potřebují velký balík praktických dovedností, které jim dnešní fakulta ani seminář samy o sobě nedají. S tím, jak se obecně rozvinuly metody práce v pomáhajících profesích (a kněžství mezi ně v jistém smyslu patří), klade se mnohem větší důraz na lidskou zralost těch, kteří je vykonávají. To leží na srdci i církvi, jak je vidět z textů posledních papežů i římského direktáře pro přípravu ke kněžství. Zralost zahrnuje solidní sebepoznání, schopnost vstupovat správně do vztahů, dobře rozumět vlastnímu úkolu, umění nasadit se i respektovat zdravé hranice. V pomáhajících profesích na to existují osvědčené metody výcviku a my se musíme naučit je adekvátně využívat. A zrovna tak je v semináři důležitý rozvoj osobního života s Bohem. K čemu by byl kněz dokonale vyškolený, když nebude znát Boha zblízka? Kněz je svědkem živé Kristovy přítomnosti a ta vede člověka mnohem dál, než kam dosáhnou profesionálové. Z války k nám teď utíkají ukrajinské mámy s dětmi, nesou si traumata a je jistě potřeba, aby se jim věnovali terapeuti. Ale na některé bolestné otázky mohou najít odpověď jen v Boží blízkosti.

O co jako rektor semináře hlavně usilujete?

Aby příští formátoři byli lépe připraveni než my. Jistě, jsme nedokonalí lidé, žijeme v nedokonalém světě a vychováváme nedokonalé lidi – ale příprava formátorů se nesmí brát na lehkou váhu. Snažíme se zapojovat do formace i laiky, muže i ženy – mají mnohdy hlubší zkušenosti než my. A pak bych rád, aby tu bohoslovci zažívali prostředí úcty, důvěry a bázně před Bohem. Myslím, že pak mohou zápasit se svými stíny, objevit naději, učit se… a v pravý čas požehnaně vstoupit do služby.

TEREZA ZAVADILOVÁ




 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 21 17. – 23. května 2022

Papež vybral pražského arcibiskupa

Dlouho očekávané oznámení jména 37. pražského arcibiskupa učinil na svátek Panny Marie Fatimské Mons. Giuseppe Silvestrini, pověřený vedením nunciatury. Stalo se tak…

celý článek


Milník na nekončící cestě

Už za pár týdnů, v neděli 5. června, vstoupí v účinnost reforma Římské kurie, správního aparátu Svatého stolce. Dlouho očekávaná Apoštolská konstituce (ústava)…

celý článek


Meda Mládková a největší Umělec

„Já už chci umřít,“ řekla ta dáma na nemocniční posteli. „A co budete dělat po smrti?“ zeptala se jí MARTA MARIE MAGDALENA ŠMÍDOVÁ, která tam byla na návštěvě…

celý článek


Nepadnout do pocitu marnosti

Když se začne mluvit o emocích v partnerské komunikaci, mnozí hned vidí lítat talíře, křik a slzy, výčitky, případně zlověstné ticho. Emoce ale mohou být i dobrým…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay