26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Stigma' kněžství v politice

31. 8. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/35 Církev a kněží v politice, 31.8.2004, Autor: Aleš Palán

Václav Havel v době, kdy byl ještě prezidentem, označil Tomáše Halíka jako jednoho z možných prezidentských kandidátů. Právě s univerzitním profesorem P. Tomášem Halíkem jsme hovořili o angažování kněží ve veřejných záležitostech.
Mají se kněží angažovat a vůbec vyjadřovat k veřejným záležitostem?
Je třeba rozlišovat politiku v širším slova smyslu (veřejný život, různé občanské iniciativy a sdružení...) a politiku v užším slova smyslu (správa moci na radnicích, v sekretariátech politických stran a v Parlamentu). Kněze – pokud má na to kapacitu a osobnostní předpoklady – si dovedu spíše představit v té prvé než v té druhé oblasti (tam jen opravdu výjimečně). Klerikalismus, který církev právem odsoudila, však není účast kněží v politických funkcích, nýbrž zneužívání náboženských symbolů a náboženského cítění k stranicko-politickým účelům. Církev má nejen právo, nýbrž i povinnost vyjadřovat se k etickým aspektům veřejného života; kněz by měl přitom být odborně kompetentní a do věcí opravdu zasvěcený, než takové slovo veřejně pronese.
Vyzval byste z kazatelny shromáždění, aby volilo konkrétní politickou stranu nebo kandidující osobnost?
To bych samozřejmě nikdy neudělal. Církevní podpora určité straně nebo kandidátovi se ukazuje jako kontraproduktivní „polibek smrti“ nejen v antiklerikáních Čechách, ale i v tradičně katolickém Polsku. I stereotypní pastýřské listy, vyzývající k účasti ve volbách, mne při mši přivádějí do rozpaků. Mimo liturgii jistě kněz může jako občan vyjádřit svůj soukromý názor, ale měl by to dělat sporadicky a moudře a nikdy nevydávat svá osobní občanská stanoviska za úřední stanoviska církve.
Je podle vás vhodné, aby sami kněží kandidovali do volených politických funkcí?
Na tuto otázku žádný moudrý člověk nemůže říci prosté „ano“ či „ne“, nýbrž „záleží na okolnostech“ a „je třeba pečlivě rozlišovat“. Ten, kdo říká absolutně „ne“, patří patrně do jednoho z extrémních táborů: buď antikatolického, který v knězi automaticky vidí zpátečníka a tmáře, nebo k předkoncilním tradicionalistům, kteří nerozlišují mezi službou a osobností kněze a kteří kněze i jako člověka vidí coby „posvátnou osobu“
Podle občanského práva kněz kandidovat pochopitelně může.
Z hlediska vnitřního církevního práva (Kodexu kanonického práva) to je také možné, ale jen ve výjimečných případech pro „obecné dobro“ a vždy jen se svolením biskupa. Jinak by kněz musel požádat o uvolnění z pastorační služby nebo z duchovního stavu. (Přinejmenším po dobu vykonávaní politické funkce by nemohl vykonávat žádné kněžské úkony, jak tomu bylo a někde dosud je u kněží v prezidentských a ministerských funkcích zejména v Africe a Latinské Americe a nedávno i u nás v případě ministra Piťhy.)
Dovedu si v některých případech představit kněze v obecním zastupitelstvu a výjimečně i v Senátu; v politických stranách bych je viděl opravdu nerad. Argumentovat případy Plojhara a Tisa je hloupé: jejich problém nebyl v tom, že byli kněžími, nýbrž že reprezentovali autoritativní nedemokratické a utlačovatelské režimy – na takové vládě by se neměl podílet ani křesťanský laik. Strašit „církví dychtící po moci“ v podmínkách demokracie je směšné: tady si nikdo nemůže vydobýt či podržet moc jinak než svobodnou vůlí občanů. Nicméně při pohledu na stav současného českého kléru – zejména věkový – mi to připadá jako vskutku teoretická úvaha: nějakého příštího monsignora Šrámka nebo dona Strurza (významného představitele italské Lidové strany – pozn. red.) tu nevidím.
V době hledání nástupce Václava Havla jste byl ovšem právě vy zmiňován jako možný prezidentský kandidát. Řekl jste, že za určitých okolností byste byl ochoten kandidaturu přijmout.
Když se nejprve při různých anketách a výzkumech veřejného mínění a pak opakovaně z úst prezidenta Havla ozvalo mezi možnými kandidáty mé jméno, bylo pro mne opravdu těžké najít čestnou a správnou odpověď. Veškeré okolnosti jsem s maximální upřímností vylíčil v knize Co je bez chvění, není pevné. Do církevního tisku mohu prozradit ještě jednu věc. Samozřejmě jsem se radil i v církvi, a to s těmi nejmoudřejšími a nejzkušenějšími: se zesnulým kardinálem Königem a jedním významným jezuitou, který léta působil na generalátu řádu v Římě. Odpověď obou byla prakticky stejná: „Rozhodně neříkejte předem ne, nechte věc otevřenou do poslední chvíle. Sice není pravděpodobné, že byste byl nyní zvolen, ale nesmírně závažný je samotný fakt, že v zemi, kde církev byla tak dlouho komunistickou propagandou tupena, je jeden z jejích řad vážně navrhován na úřad hlavy státu – a to jak nemalou částí veřejného mínění, tak světově respektovaným Václavem Havlem.“
Nikdy jsem kandidaturu nepovažoval za svůj „prioritní životní scénář“, ale přesto jsem se dobře připravil i na nepravděpodobnou alternativu, že bych nakonec musel vstoupit do volební kampaně. Řada politiků mi nabídla podporu jen tehdy, když bych se distancoval od církve, případně by prý mé popularitě prospělo, kdyby se církev distancovala ode mne – „stigma kněžství“ byl všude prakticky jediný protiargument. Tehdy jsem dal jasně najevo, že se tohoto „stigmatu“ zbavit nehodlám. Celá záležitost mne samozřejmě stála dost sil, nervů (a také nepochopení v části domácí církve, což jsem ostatně čekal), ale přesto to byla cenná životní zkušenost.
Je možné, že byste se podobnými myšlenkami zabýval, až se bude hledat nástupce Václava Klause?
Nenastane-li naprosto výjimečná situace, mohu to předem vyloučit. Mělo to smysl tehdy, když bylo možné a vhodné naplnit přání mnoha občanů, aby po Havlovi nepřišel stranicky vyhraněný profesionální politik, nýbrž nadstranická osobnost s intelektuální a morální autoritou. I na světové scéně panovalo velké očekávání, že někdo naváže na Havlem započatou roli státníka, který „vybočuje z řady“. Tato šance je nyní zmařena. Já jsem zejména během nedávných pobytů v Oxfordu a Cambridgi došel k vnitřní jistotě, že mou „biosférou“ je univerzita, vědecko-pedagogická a také pastorační práce se studenty; kdybych toto prostředí, v němž jediném se cítím zcela doma, musel na delší dobu opustit – pro nějakou funkci v církvi nebo v politice – dopadl bych jako ryba na suchu: dlouho bych nepřežil. Víte, mně při pomyšlení na prezidentský úřad vskutku netekly po braně sliny žádostivosti po moci a slávě, připadal jsem si spíš jako člověk, který vidí nemocného a cítí se morálně povinen mu nabídnout nějaký svůj důležitý orgán k transplantaci, aby mu pomohl – a pak si, upřímně řečeno, oddychne, když zjistí, že té oběti nebylo třeba.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou