Vydání: 2023/33 Radost a povzbuzení z Lisabonu, 15.8.2023, Autor: Ondřej Elbel

 
Hlavní nádraží pulzuje prázdninovým provozem. Staniční rozhlas se omlouvá za zpoždění, cestovatelé za sebou táhnou poskakující kufry a mezi nimi se proplétají lidé na cestě z práce. Jen pár kroků od tabule s příjezdy a odjezdy vlaků se však skrývá daleko klidnější svět. Stačí jen projít prosklenými dveřmi s automatickým otevíráním. Za nimi hraje jemná hudba, ve které se nezapřou motivy z tzv. chválových písní. Křesťanskou kavárnu Stacja Dialog (česky by to byla Stanice Dialog) tu od podzimu 2021 provozuje Pomoc Kościołowi w Potrzebie (polská pobočka papežské nadace Církev v nouzi, vzešlé z německé Kirche in Not), která tu má také svou regionální kancelář. Poznat to je také z předmětů ve vitrínkách: je zde i obchůdek, kde se prodávají růžence, křížky, figurky svatých i svícínky a další výrobky z olivového dřeva od křesťanské komunity v Betlémě. Výtěžek jde na potřeby pronásledovaných křesťanů.
Než přijede další vlak
Pozornost upoutají fragmenty pobořených zdí, které prostor o velikosti 400 metrů čtverečních dělí do několika oddělených zón s židlemi a křesílky. Uprostřed stojí barový pult s kávovarem a dalším vybavením. Netradiční rozvržení prostoru má svůj hlubší význam. „Máme tu imitace některých slavných světových zdí – berlínské nebo té, která ve Svaté zemi rozděluje Izrael a Palestinu. Rozbořené stěny symbolizují, že dialog boří zdi mezi lidmi a zve k výpravě na druhou stranu. Dialogem tvoříme mosty a o to se snažíme i tady v práci,“ vysvětluje Julia Mros – studentka pedagogiky na zdejší univerzitě.
Hodně lidí sem vkročí úplnou náhodou. „Někdo sem vpadne cestou na vlak a chce kávu s sebou. O týden nebo měsíc později se vrátí a posedí déle,“ vypráví Julia s tím, že hosté často žasnou, jak je možné vytvořit na jednom z největších nádraží v Polsku tak pokojnou atmosféru. „Cestující často přicházejí ve stresu kvůli zpoždění vlaku nebo jsou naštvaní, protože jim ujel přípoj. My jejich situaci neumíme vyřešit. Můžeme ale nabídnout úsměv, porozumění, kafe a něco sladkého. A než přijede další vlak, mohou navázat rozhovor.“ Jak si ale udržet osobní přístup ke všem po celý den? „Snažíme se mít osobní vztah s Ježíšem a jen z něj čerpáme lásku k druhým. Každé ráno před prací jdu na mši svatou a při ní se modlím za všechny, které dnes potkám,“ dosvědčuje Julia Mros a podobně mluví i její kolegyně Julia Niewiadowska. Obě patří do charismatického společenství Agalliasis (řecky veselí).
Do unikátní kavárny si nacházejí cestu různí lidé. Od těch, pro které je církev rudým hadrem před očima, až po ctitele libanonského světce Šarbela, který je zde vyobrazen na několika ikonách. Určité bariéry může bourat už první oční kontakt. Od baru totiž mají obě Julie dobrý výhled na vstupní dveře. „Pracuje tu s námi také jedna řeholnice. Stává se, že k nám lidé nahlédnou a pohled na sestru v hábitu je tak udiví, že vstoupí dovnitř. Myslí si třeba, že řeholnice pracují jen v klášteře. Mají otázky a hned je prostor pro rozhovor. Někdo jiný se ale hned otočí na podpatku,“ komentuje Julia Mros.
Vazby nejen mezi křesťany
V čele vratislavské pobočky Církve v nouzi stojí P. Andrzej Paś. Kněz v bílém triku a modrých kraťasech přisedá ke stolku a začíná vyprávět o misi organizace. „Financujeme třeba tisk Biblí pro misionáře, kteří s nimi učí děti číst. Přispíváme také na auta, motorky, čluny a jiné dopravní prostředky pro pastoraci v zemích, kde to mají křesťané složité. Snažíme se tamním komunitám pomoct, aby své domovy nemusely opouštět. Podporujeme například hloubení studní,“ vysvětluje kněz, který se podílí také na pravidelných zprávách o pronásledování křesťanů v jiných koutech světa. „Jsme tu i od toho, abychom přinášeli informace, a tak vytvářeli vazby mezi křesťany napříč světem,“ uvažuje. Jde mu ale i o dialog mezi Poláky. „Tady v kavárně se nechceme zamknout v náboženském světě. V zadní místnosti máme galerii současného umění. Je to místo pro všechny, kteří chtějí objevit kus dobra,“ vysvětluje duchovní. Ve třetím, konferenčním prostoru kavárny, se pravidelně setkává třeba vratislavská pobočka klubu novinářů, do kterého patří i on sám jako autor rozhlasových fejetonů.
Už dvakrát se v nádražním lokálu scházeli mladí na kurzech Alfa. „Oslovilo nás společenství Hallelujah, nádraží je pro ně v ideální lokalitě. Každý sem pohodlně dojede a večer může příměstskými vlaky pokračovat domů,“ vysvětluje Julia Mros a upozorňuje na adorační kapli v druhém patře nádraží, kam se dá při čekání na vlak také uchýlit. Kdo chodil do kavárny na Alfu, ten se rád vrací i v běžném provozu. Každý týden přichází i společenství Pogłębiarka od jezuitů, které tu má biblická rozjímání podle sv. Ignáce.
Srdce celého nádraží
Příznivců kavárny tedy přibývá. „Největší ruch bývá asi ráno, když lidé míří do práce. Druhá větší vlna přichází v podvečer,“ shrnuje denní režim Julia Mros. Začátky na podzim 2021 ale kvůli doznívající pandemii nebyly snadné. Mimořádné bylo také loňské jaro. „Když vypukla válka na Ukrajině, kontaktovalo nás vedení nádraží, jestli bychom se zapojili do pomoci uprchlíkům. Okamžitě jsme souhlasili, protože přesně to je naše mise. Nejdřív jsme vařili kávu a podávali ženám s dětmi jídlo. Nedovedli jsme si ale představit, jak moc se pomoc rozroste,“ ohlíží se Julia Niewiadowska. Kavárnou postupně prošlo pár desítek tisíc Ukrajinců. Obyvatelé Vratislavi do Stanice Dialog nosili koláče, hygienické materiály i potraviny. Julia si vybavuje úplně první ukrajinskou rodinu, která přijela. „Nespali tři noci, byli hrozně hladoví a polsky rozuměla jen babička. Když k nám přišli, prý tu ucítili velký pokoj. Celé nádraží bylo humanitárním centrem a Stanice Dialog byla srdcem toho všeho.“