Vydání: 2011/23 Karel Otčenášek, 1.6.2011

Několik dní po slavné velehradské pouti v květnu 1968, kdy se poprvé na veřejnosti po dlouhých letech útlaku objevili i tajně vysvěcení biskupové a představení řeholních řádů, vyšel na stránkách Katolických novin (22/1968) rozhovor s tajně vysvěceným biskupem Karlem Otčenáškem pod názvem „K vzájemnému sblížení a společné práci“. Přinášíme jeho podstatnou část:

Otče biskupe, dostáváte nyní z východních Čech mnoho dopisů se žádostí, abyste se ujal svého biskupského úřadu v Hradci Králové. Dostali jsme opis jednoho takového dopisu, k němuž je připojeno na patnáct set podpisů. Dopis je z Ústí nad Orlicí. Je v něm také tato věta: „Hodnotíme ty, kteří uvedli do pohybu demokratizační proces u nás, jako lidi dobré vůle a chceme s nimi upřímně spolupracovat na naléhavých úkolech hospodářských a sociálních, na lepší budoucnosti našich dětí v naší zemi.“ – Co soudíte o možnosti upřímné spolupráce věřících s nevěřícími?

Vzpomínám si na jednu historickou situaci v dávné minulosti, kdy už byla tato otázka aktuální a bylo nutno ji řešit. Bylo to před více než dvěma tisíciletími. Tehdy se lidé, kteří věřili v Boha, ocitli jako vyhnanci a zajatci bez práv v cizí zemi uprostřed lidí nevěřících v Boha. Byli bezradní, nevěděli, co počít. Někteří navrhovali zahájit pasivní resistenci. Ale povolaný vůdce věřících, prorok Jeremiáš, jim tehdy napsal list a v něm nabádá: „Stavte domy a bydlete v nich. Pěstujte zahrady, abyste mohli jíst ovoce! Podporujte blaho města, do kterého vás dal Pán odvést, a modlete se za ně, neboť v blahu obce je i vaše blaho.“ Za toto stanovisko byl prorok mnohými odsuzován a musel mnoho trpět. Ale vývoj a dějiny mu daly zapravdu.

Ta připomínka se týká jistě židů odvedených do babylonského zajetí. Domníváte se tedy, že dnes jsou snad věřící u nás v nějaké podobné situaci?

Obdobná situace v této chvíli u nás už rozhodně není. Ale byla ještě před nedávnem. Byla dokonce o něco horší. Tenkrát mohl totiž prorok Jeremiáš napsat věřícím list a ten byl veřejně předčítán. Ale u nás, v naší zemi, nemohli biskupové svému lidu psát ani k němu mluvit, protože byli uvězněni nebo jinak umlčeni. To je však již šťastně za námi. Chtěl jsem jen předem říci, že otázka spolupráce věřících s nevěřícími byla aktuální již v dávném starověku.

Zmínil jste se o postavení biskupů v nedávné době. Měl jste také sám jako biskup nějaké potíže toho druhu?

Ano, dostal jsem 13 let pro velezradu. Za to, že jsem v roce 1950 přijal v Hradci Králové biskupské svěcení bez předběžného souhlasu státních úřadů. Z těch 13 let jsem absolvoval plných jedenáct až do amnestie v roce 1962. Pak jsem pracoval jako dělník v opočenské mlékárně. (…)

A nyní bych si rád dovolil jednu trochu odvážnou otázku. Když věřící křesťané mluví teď o upřímné spolupráci s marxisty, tj. s ateisty, není v tom snad nějaká skrytá rozpornost nebo podmíněnost? Nějaká, jak se říká, ctnost z nouze? Protože v socialistickém státě je rozumné smířit se se socialismem, když jiné možnosti nejsou celkem reálné?

Vaše otázka není vůbec tak ošemetná, jak se zdá. Ale vychází z ošemetně mylného předpokladu, že církev a křesťanská nauka straní zřízení kapitalistickému proti socialistickému. To je mylná domněnka. Církev a křesťanská nauka neoznačuje některé zřízení jako „křesťanské“ a jiné jako „ne­křesťanské“ nebo „protikřesťanské“. Církev hodnotí společen­ská zřízení podle toho, jakou míru obecně lidských hodnot každé to zřízení zaručuje a skutečně poskytuje. Když tedy dnes vedoucí představitelé v tomto státu jako marxisté a socialisté vyhlašují jako svůj program humanistický socialismus, který bude dávat lidem dokonce více svobody než zřízení kapitalistické, chceme jim věřit, že to myslí upřímně. Věříme, že to je program uskutečnitelný, že takové uspořádání společnosti skutečně možné je. A usilovat o takové společenské uspořádání, kde bude co nejvíce svobody a co nejvíce životní pohody pro každého, považujeme za svou lidskou a křesťanskou povinnost.

Vaše nedvojznačná odpověď mne povzbudila, že si dovolím ještě jednu choulostivou otázku. Vyskytují se obavy, že náboženské svobody bude bezprostředně využíváno k nastolení zastaralých způsobů a překonaných postojů k vulgárním projevům úpadkové religiozity, náboženské nesnášenlivosti a k náboženské propagandě z dob Rakouska a první republiky. Co soudíte o takových obavách?

Myslím, že takové obavy opravdu neměly přežít Rakousko a první republiku. Dnes jsou bez reálného důvodu. Především myslím, že dnes už není u nás doba vnucování víry. Stačí si ostatně přečíst dekret Vatikánského sněmu o náboženské svobodě. Náš lid se už celkem imunisoval proti každé propagandě. Na propagandu se již u nás nedá. Zato si náš lid dnes dobře všímá a dbá toho, co kdo skutečně udělá pro člověka, co kdo lidem skutečně dá a také trvale zajistí. Zde již nejde o nekalou soutěž propagandy. Jde o poctivé závodění v práci. V takovém krásném úsilí se nebudeme chtít spokojit s místem posledním. (…)

Při takovém jasném výhledu do budoucnosti bych se ještě zeptal, jak hodnotíte uplynulých našich dvacet let.

Odpovím slovem Písma: „Spravedlivému je všechno k prospěchu.“ Zda nám tato jedinečná výhoda spravedli­vého skutečně patří, ukáže budoucnost. Tím, co bude, bude zhodnoceno to, co bylo. Ale vidím velký příslib a velikou naději v tom, že ti, jimž bylo ukřivděno a mnoho trpěli, nemyslí vůbec na odvetu a pomstu, ale na lepší budoucnost pro všechny. Radujeme se z lidské ušlechtilosti těch našich spoluobčanů, kteří sice Boha ústy nevzývají, ale svými skutky jej vyznávají. Tím totiž, že ideál člověka v sobě i ve společnosti vysoko pozvedají. My sloužíme témuž ideálu. Ale náš ideál člověka je zcela určitý a náš vzor zcela konkrétní: Ježíš Kristus. A to je náš závazek, abychom pro všechny pracovali, a bude-li třeba, zas pro všechny trpěli.

A ještě poslední otázku. Co bude vaším prvním úkolem, až nastoupíte svůj úřad v Hradci Králové?

Nejprve bude třeba konsolidovat důvěru: to je spojovat, a ne rozdělovat. Jestliže někdo chybil, je pro něho nejlepším pokáním náprava. Všichni potřebujeme vzájemné sblížení a zapojení do společné práce.