Tak vzpomíná na soužití s bratrem Karlem malíř a spisovatel Josef Čapek v jedné ze svých básní, psaných před smrtí v koncentračním táboře.

Je pravda, že ve vzájemném vztahu Karla a Josefa bylo cosi až románového. Od chvíle, kdy rodina zakotvila v Praze a oni oba tu začali studovat, společně žili, společně cestovali a společně tvořili. Zpočátku dokonce tak úzce, že – ačkoli Karel odjakživa tíhl více k literatuře a Josef k malířství – prózy a divadelní hry z mladých let jsou psány společnou rukou a můžeme se jen dohadovat, který z bratrůměl na co vliv. Spolupráce vyvrcholila básnickými novelami Zářivé hlubiny a jiné prózy, sbírkou povídek, úvah a aforismů Krakonošova zahrada a metaforickými dramatyZe života hmyzu a Adam Stvořitel.

Postupně se bratři Čapkové přece jen literárně osamostatnili. Síla Josefova malířství zastínila všestrannost jeho talentu; byl pozoruhodným prozaikem, významným scénografem a knižním designérem i plodným publicistou, autorem stovek fejetonů, esejů a výtvarných kritik. Svou tvůrčí pokorou, dělností, pocitem lidské sounáležitosti a vysokými mravními kritérii se sám trochu podobal postavám z povídek bratra Karla.

Přitom stejně jako Karel dokázal už od mládí vidět za hranice své domoviny, sledoval vývoj současného evropského umění, uměl s ním držet krok (nejdéle se „zdržel“ u kubismu), a přitom zůstávat svůj. V odborných článcích byl nesmlouvavým obhájcem moderních směrů. Na přelomu dvacátých a třicátých let se Čapkův výtvarný výraz oprošťuje. Vstupuje do něj dětský svět, a to v naivní, krystalicky čisté podobě. V próze tomu přibližně ve stejném období odpovídá vznik Povídání o pejskovi a kočičce a pohádkového „přívažku“ o tlustém pradědečkovi. Svou roli přitom jistě sehrálo i dětství jeho dcery Aleny.

Tlak doby však nedovolí setrvat v této hlubině bezpečnosti dlouho. Nastoluje zásadní problémy a Josef Čapek cítí nutnost na ně reagovat. Mravní krize společnosti ho inspiruje k napsání skvělé básnické prózy, novely Stín kapradiny, řešící otázku viny a trestu. Duchovní krize ho vede k zamyšlení nad sebou samým – tak vzniká esej Kulhavý poutník, inspirovaný Komenského Labyrintem světa, úvahy o lidském životě i smrtelnosti, o přírodě i umění. A pak, jako by zběsilý sled dějinných událostí nedovoloval usednout k delšímu psaní, zbývá čas jen na stručné reflexe, deníkové úvahy a poznámky – posmrtně budou vydány pod názvem Psáno do mraků.

O Vánocích 1938 Karel Čapek uštván lidskou zlobou umírá. Josefovi se poprvé zhroutil svět. Podruhé to bylo o tři měsíce později, když hitlerovské Německo okupovalo okleštěnou republiku. V činnosti až horečnaté Josef Čapek přesto nepolevuje; je jako voják, který neztrácí svou úlohu za žádných okolností – tak to napsal v jednom z posledních sloupků v Lidových novinách. Třetí zásah tudíž na sebe nenechává dlouho čekat – 1. září 1939 je zatčen a deportován do koncentračního tábora. Prochází Dachau, Sachsenhausen a na úplném konci války Bergen-Belsen, kde jeho stopa mizí.

Co zůstává, jsou jeho verše, zachráněné spoluvězni – Básně z koncentračního tábora. Jimi se přiřadil mezi ty naše autory, kteří se utíkali k poezii v nejtěžších podmínkách internace za dob totality (hnědé nebo později rudé). S vědomím konce účtuje v souboru 125 básní se životem, vzpomíná na rodinu i na bratra Karla, a v otřesných obrazech líčí zážitky z koncentráku. Hluboká beznaděj se tu střídá s klamnými záblesky naděje, aby obojí nakonec vyústilo ve smírné krédo: „Smrt je na konci všeho, milé odnímá, rozdílí žal, lásku však nezabíjí.“