Rozumět světu a umět mu sloužit
Vydání: 2022/18 Objevit Boží milosrdenství, 26.4.2022, Autor: Jiří Macháně
Jakou úlohu má farní rada? – zeptali jsme se pastorálního teologa z Teologické fakulty Jihočeské univerzity a jáhna MICHALA OPATRNÉHO.
Farní rada? Měli by to být ženy a muži schopní se dohodnout. Srozumitelní, výkonní a pracovití. Ilustrační snímek Jakub Šerých / Člověk a Víra
Čím má být farní pastorační rada knězi k ruce?
Mají být tito lidé skutečně knězi k ruce? To bychom je redukovali na nějakou výkonnou skupinu k panu provoznímu. Není to parta lidí, kterým kněz rozdává úkoly. Kodex církevního práva říká, že to má být poradní orgán kněze. Nemělo by však zůstat u toho, že se z ní vyvine sbor potížistů, kteří budou vymýšlet věci, které by měl udělat někdo jiný, tedy kněz. Pro pochopení smyslu farní pastorační rady musíme prvně porozumět významu slova pastorace.
Dobře, jak tedy rozumět pastoraci?
To slovo zahrnuje péči, starost, obstarávání – což neznamená jen nějaký sebezáchovný provoz, není to ani úkol jen pro kněze a vůči farníkům. Pastorace je zodpovědnost celé církve, všech věřících za svět, v případě farnosti za obec. Věřící by měli rozumět obci, ve které žijí, být odborníky na „vnější vztahy“. Na farní radě se pak mají setkávat různé pohledy a možnosti služby světu. Má to být společenství, kde se budou rodit nápady a jeho pestrost se bude přetavovat do života farnosti a její okolí.
A jací to tedy mají být lidé?
Mají reprezentovat všechny skupiny ve farnosti, mají přicházet z různého prostředí a přinášet své pohledy. Ideálně na sebe mohou nabalovat i lidi mimo farnost, kteří mají chuť se k některým aktivitám přidat. Účel a podstata pastorační rady je vytvořit společenství, které pomůže farnosti, aby rozuměla světu a uměla mu sloužit.
Lze takhle pestrou paletu lidí vůbec navolit?
Proto je důležité, že se vybírá jak volbou mezi farníky, tak i jmenováním ze strany kněze. Jmenování mu nemá sloužit k tomu, aby si vybral kývače, kteří budou hájit jeho barvy, ale aby zajistil pestrou skladbu. Když tedy farníci zvolí lidi, co mají příliš stejné názory, měl by kněz najmenovat ty, kteří je nesdílejí. A naopak.
V jedné farní radě jsem se setkal s pravidlem „Co si kdo vymyslí, to taky dělá“.
Jasně – tím se snaží předejít vymýšlení úkolů a třeba i nesmyslů, které by byli nuceni dělat ti druzí. Rada by neměla být jen jakási pokladnice nápadů, ale její práce by měla vést k tomu, aby se něco z toho uskutečňovalo. Na to, aby se sesbíraly nápady, se stačí sejít jednou, dvakrát za rok. Farní rada by se pak měla zabývat nejen tím, jak je uskutečnit, ale především, zda je to k něčemu užitečné.
Čímž volně přecházíme k pojmu „pastorační plán“. O co jde?
Ve výrobním procesu i v podnikání jsme zvyklí stanovit si cíl a postup. U pastoračního plánu je slovo „plán“ trochu zavádějící. Nemá stanovit nějaké kvantifikovatelné cíle podle harmonogramu – nanejvýš když se opravuje kostel. Je ale dobré si říci, o co chceme usilovat, co pro nás znamená být církví v této vsi, městě, čtvrti. Bude rozdíl, je-li farnost v zapadákově, kam chodí do kostela hrstka lidí, nebo v turistickém městě, kde se chrámová vrata netrhnou, anebo na sídlišti, kde žijí tisíce mladých rodin.
V duchu koncilní konstituce Gaudium et spes (Radost a naděje, o církvi v dnešním světě – pozn. red.) bychom měli přijmout naše prostředí bez předsudků a nekverulovat, jací jsou tu lidé a že nechodí do kostela. Ne. My jsme farnost, která si má říci, co tu jako křesťané chceme dělat a k čemu nás Bůh v situaci této obce asi povolává. Pastorační plán slouží k rozlišování, jaké aktivity odpovídají tomuto povolání, a jsou proto potřebné, a jaké jsou zde naopak zbytečné.
Tak to je pořádný úkol hned na úvod.
Není to přitom nic nového pod sluncem. V babylonském zajetí Izraelitům dochází, že tam nejsou od Hospodina vyhnaní, ale že Bůh jde s nimi a vyhnanství je pro ně úkol. Ve farní radě bychom tedy měli svůj úkol popsat, přijmout a ve třetí fázi bychom si měli říci, co s tím budeme dělat.
Bylo by dobré změnit časy pravidelných bohoslužeb? Jejich počet? Nabídnout lidem nějaký kulturní program? Zpřístupnit kostel? Kdy? Založit nebo podporovat charitu či farnost v Africe nebo na Ukrajině? Zaměřit se na rodiny s dětmi, když kostel stojí uprostřed sídliště se startovacími byty? Nebo na seniory, protože jsme v obci, kde populace stárne? Připravíme kurzy Alfa nebo nějaké přednášky či jiné zajímavé akce?
Může to být cokoliv. Ale je třeba zvážit i naše materiální či finanční možnosti, infrastrukturu, kolik nás vůbec je a co umíme. Nejde o to dělat něco, čím jsme se nadchli někde o dovolené, ale společně pátrat po tom, jaká je potřeba u nás – a to podle toho, jak jsme poznali naše povolání.
Jací by měli být lidé ve farní pastorační radě?
Měli by to být ženy a muži schopní se dohodnout s druhými lidmi. Srozumitelní, výkonní a pracovití. Velmi dobré je, že volby mohou ukázat na člověka, který se těší autoritě. A může to být někdo, kdo není vidět, nevystupuje, ale když něco řekne, všichni na něj dají.
Jak nalézt ten správný modus vivendi mezi knězem a farní radou?
Důležitá je komunikace. A obávám se, že problém není ani tak v lidech, jako spíš v přístupu řady kněží. Jsou zvyklí na hierarchickou strukturu církve, ve které není zas až tak zvykem se na něčem domlouvat. Naproti tomu manželé jsou zvyklí se vzájemně dohodnout, mají rodinu a chodí do práce, která často stojí na domluvě. Čili laici mají velmi dobrou představu, jak probíhá vyjednávání, a většinou nejsou ani trošku zvyklí na autoritativní přístup, který je v církvi nejen možný, ale také běžný. Mírou autoritářství v církvi jsme srovnatelní snad jen s armádou.
Jaká by tedy měla být motivace kněze i farníků mít funkční farní pastorační radu?
Když farnost nepřijme zodpovědnost sama za sebe, tak prostě jednoho dne nebude. Pozorujeme to od první republiky, tzv. výstupového hnutí z církve. Pak přišel odsun Němců a další vlivy, kvůli kterým se farnosti zmenšovaly a zanikaly. Farnost může fungovat jen tam, kde jsou lidé. A kde tito lidé cítí pastorační zodpovědnost. Nejsme tu kvůli sobě, abychom sebe obsloužili, ale naše poslání křesťana ve světě je starat se o ty druhé, pozvat je k životu s Kristem. Máme vytvářet podmínky, aby lidé byli otevření evangelní zvěsti – proto je od počátků církve naším úkolem charita, vzdělávání a kultura. Když bude farář dělat jen duchovní servis, tak až jednoho dne odejde, farnost odumře nebo lidé začnou jezdit jinam. Úkolem kněze tedy není jen duchovní péče o farníky, ale především je má podpořit v pastoračním zájmu o svět. To je pro církev sebezáchovné.
(mach)
Sdílet článek na:
