Rok 1945 - zklamané naděje
Vydání: 2005/19 Konec 2. světové války, 9.5.2005, Autor: Jaroslav Šebek
Na řadě míst v Evropě probíhaly již od počátku tohoto roku vzpomínkové akce k 60. výročí konce druhé světové války. Přestože její poslední výstřely utichly již před tolika lety, zůstává tato zkušenost v řadě zemí předmětem živých diskusí o hrdinstvích a kolaboraci, o obětech a pachatelích. Každé podobné výročí v sobě nese i snahu o hledání politických kontextů. Dnes se často mluví o růstu antisemitských nálad a obliby pravicových extremistů v Evropě, přičemž se připomíná malá znalost válečné minulosti, zvláště u mladé generace.
Konec války byl však především mozaikou řady osobních příběhů, osudů, jež často postrádaly patos a vypovídaly o obyčejných věcech člověka. Jeden židovský vězeň například ve vzpomínkách pro jeruzalémský památník holocaustu Jad Vašem uvedl, že osvobození pro něj znamenalo to, že se konečně po letech mohl umýt mýdlem a horkou vodou. Evropa žila hlavně euforickou nadějí na nový začátek v lepších časech. Z historického hlediska však již v uhasínajících plamenech války probleskovalo budoucí nepřátelství tehdejších spojenců.
Zánik Hitlerovy říše
Již v prvních dnech roku 1945 se většina bojové činnosti přesunula na území Německa, odkud také válka vzešla. Už několik měsíců předtím obyvatelstvo německých měst citelně vnímalo blížící se konec Hitlerovy vlády, a to skrze bombardování anglo-americkým letectvem. V lednu nastal také exodus civilního obyvatelstva (zejména z Východního Pruska) vlivem postupující sovětské ofenzívy. Řada lidí při něm zemřela vyčerpáním, zmrzla nebo zahynula během ostřelování. Vysoké ztráty má však na svědomí i nesmyslný rozkaz tamních nacistických pohlavárů, bránících do poslední chvíle evakuaci.
Vedle toho zároveň pokračoval postup západních armád, které na jaře na několika místech překročily Rýn. Wehrmacht nestačila doplňovat ztráty na lidech a technice. Při svém postupu do nitra Třetí říše objevovaly spojenecké jednotky také hrůzy, ukryté do té doby za branami koncentračních táborů. V lednu byla osvobozena polská Osvětim, v dubnu Buchenwald, Mauthausen a Dachau, kde byly mimo jiné vězněny téměř tři tisíce kněží z celé Evropy. Setkání s barbarskými metodami nacistů vedlo k posilování protiněmecké nenávisti, jež se projevovala také násilím proti zajatcům i civilistům.
Dvojí kapitulace
Rudá armáda začala také postupně uzavírat kruh obklíčení kolem německé metropole a 28. dubna již likvidovala poslední místa odporu v jejím centru. Adolf Hitler tehdy dopsal politickou závěť, v níž Göringa vyloučil z nástupnictví, protože chtěl uzurpovat funkci Vůdce. Himmlera zase obvinil ze separátního mírového vyjednávání. Po Hitlerově sebevraždě 30. dubna se tak jeho nástupcem stal admirál Karl Dönitz, spojený s německou ponorkovou válkou (jeho „vláda“ sídlila v severoněmeckém Flensburgu a Britové její členy internovali až 23. května). Ten také pověřil generála Alfreda Jodla, aby se v americkém hlavním stanu ve francouzské Remeši snažil dohodnout jen kapitulaci německých jednotek na západní frontě. Americký generál Eisenhower to však považoval za pokus vrazit klín do jednotné fronty a požadoval naprosté složení zbraní. Bezpodmínečná kapitulace byla podepsána v pondělí 7. května ve 2.41 ráno. Na Stalinovo osobní přání se však tento akt opakoval ještě jednou, tentokrát 8. května v sídle sovětského velení v Berlíně-Karlshorstu. Okázalým ceremoniálem chtěl sovětský diktátor dát před světem najevo svou moc.
Konec VÁLKY U NÁS
Na jaře vrcholily bojové operace v českých zemích a i v této době zde docházelo k velkým lidským tragédiím. Ustupující jednotky, především příslušníci SS, se dopouštěly masakrů na civilistech ještě v posledních hodinách války. Stačí připomenout místa jako například Ploština, Javoříčko, Velké Meziříčí, hromadné popravy během Pražského povstání či zavraždění padesáti vězňů v Terezíně 2. května.
Na konci dubna byly po tvrdých bojích osvobozeny Brno a Ostrava a velká část Moravy. Ve stejné době překročily naši západní hranici oddíly 3. armády pod velením generála Pattona. Američané sice osvobodili několik měst (Aš, Cheb a pochopitelně Plzeň), ale větší část československého území obsadit nechtěli. Do Prahy tedy nakonec dorazily brzy ráno 9. května jako první jednotky maršála Rybalka (poslední velké střetnutí se u nás odehrálo v okolí Milína 12. května). Záhy se začala vytvářet osvobozenecká legenda o hrdinech z Východu, která za komunistického režimu dostávala stále silnější ideologický nános (tato indoktrinace po roce 1989 vedla k druhému extrému - že se na sovětský podíl při osvobození poněkud pozapomínalo).
Urputná střetnutí se nesváděla jen na bojištích, ale také „u zeleného stolu“. V prvních únorových dnech roku 1945 se sešli vůdcové protihitlerovské koalice v krymské Jaltě, aby se zde Velká trojka poradila především o poválečném uspořádání Německa. O dělení vlivových sfér zde sice nepadlo ani slovo, západní velmoci ovšem tiše akceptovaly sovětskou převahu ve středovýchodní Evropě. O dalším vývoji dějin starého kontinentu bylo rozhodnuto na více než čtyři desetiletí. Všude sice válečné bitvy umlkaly, ale skutečný mír nezačal.
