Vydání: 2011/7 Jakub Deml, 7.2.2011, Autor: Aleš Palán

Půl století je doba, za kterou stihne mnohé literární dílo spolehlivě zapadat prachem. Existuje uzavřeno ve zdech univerzitních knihoven, snad se s ním studenti setkávají i v učebnicích, ale není už dávno živé, natož burcující. Literární odkaz Jakuba Demla do této šablony nezapadá. Tento literát a katolický kněz se ostatně měřítkům a konvencím vymykal už za svého života. Snad právě proto může jeho práce přinášet útěchu a znepokojení i po tak dlouhé době. Jakub Deml zemřel před padesáti lety 10. února 1961 v třebíčské nemocnici.

Deml je vnímán jako předchůdce literárního expresionismu a surrealismu; literární historik Jaroslav Med ho označuje za jediného českého autentického prokletého básníka. Znalec Demlova díla Vladimír Binar loni vydal obsáhlou demlovskou publikaci, začala také vycházet Demlova korespondence – oba ediční počiny si vydobyly solidní pozici v prestižní anketě Lidových novin Kniha roku. Deml měl nejednoznačné vztahy s církevní hierarchií, byly mu dokonce odňaty jeho pravomoci a nemohl se dál věnovat pastoraci. Před soudem stanul už za první republiky (ve věci urážky prezidenta) i po druhé světové válce, kdy byl obviněn z kolaborace, a básníkovu odsouzení zamezil tehdy velmi vlivný Vítězslav Nezval. Po roce 1948 Deml v podstatě nemohl publikovat a jeho dílo zmizelo z knihoven. Doba a okolnosti tedy Demlovi nepřály (nebo snad on nepřál své době?). Každopádně i přes všechnu nepřízeň, nepochopení a halasné diskuse s oponenty, ke kterým byl Deml vždy velmi ochoten, tu zůstává jeho dílo. Na rozmíšky a pře se zapomíná, ty skutečně zapadají prachem, kvalita literární práce, mnohdy průkopnické a vždy zcela specifické, trvá.

Časté přijímání

Jakub Deml se narodil v západomoravském Tasově 20. srpna 1878; byl synem malého rolníka a kupce. Za války někdy básník připomínal, že jeho dědečkovi kolovala v žilách německá krev a už ve svých jedenácti letech se Jakub naučil německy, když pobýval na „wechslu“ – dnešní terminologií řečeno na jakémsi výměnném pobytu – v rakouském Laa. Po návratu domů zemřela Jakubovi matka, snad její předčasný odchod (stejně jako brzká smrt sestry) může být důvodem, proč hledal v dospělosti tak často pochopení u žen. Na tomto místě je třeba říci, že všechny dohady o tom, že by kněz Deml měl s některou z nich poměr, jsou pouhé spekulace. Fámy, že Pavla Kytlicová či Marie Rosa Junová byly jeho milenkami, nebyly nikdy přímo ani nepřímo doloženy a jako bulvarizačním prvkům se jim nebudeme dále věnovat. Jakub Deml vystudoval v Třebíči gymnázium, v Brně vstoupil do semináře a roku 1902 přijal kněžské svěcení. To už začal publikovat. Určující vliv na etablaci Demla jako literáta měla přátelství (a někdy i následné roztržky) s básníkem Otokarem Březinou, sochařem Františkem Bílkem, grafikem Josefem Váchalem a nakladatelem Josefem Florianem. Pod Florianovým vlivem se mladý kněz Deml stal horlivým propagátorem papežského dekretu o častém svatém přijímání. Zatímco dobová praxe byla taková, že většina věřících chodila k přijímání jednou dvakrát ročně o velkých svátcích, Deml neústupně propagoval přijímání každou neděli, nebo dokonce každý den. To však nebylo zřejmě reálně proveditelné – kostely bývaly plné a přijímání by liturgii neúměrně protáhlo. Ve sporu s brněnským biskupstvím se Deml s odvoláním na stanovisko papeže odmítl podřídit, a záhy musel z duchovní správy odejít – byť s výsluhou. Ještě před první světovou válkou vycházejí stěžejní Demlova díla Hrad smrti a Moji přátelé. Na sklonku války pak první číslo periodika Šlépěje, které Deml vydává a kde otiskuje své názory další dlouhá desetiletí. V roce 1922 – po letech neklidného putování – se usazuje v rodném Tasově, kde si posléze díky prezidentskému daru staví rozlehlou vilu. V Tasově pak Deml prožije celý zbytek života. Dál intenzivně tvoří: v polovině třicátých let píše například vynikající román Zapomenuté světlo. V období druhé republiky Deml dává zaznít antisemitským tónům, za války se ale zachová i statečně, když Němci, kteří pátrali po partyzánech, zajali v Tasově několik rukojmích, a Deml se nabídl, že se s nimi vymění. V padesátých letech neskončil Jakub Deml v kriminále, tak jako mnozí jiní duchovní, nesměl ale publikovat a měl zemřít zapomenut. Po těžké nemoci Deml v únoru 1961 skutečně zemřel. Zájem o jeho dílo ale trvá dál – knihy věnované Demlovi vycházely v samizdatu a s novým rozmachem po roce 1990. Systematické zmapování jeho nesmírně rozsáhlé práce je úkolem pro další desetiletí.