Se sílícím sluncem a delšími dny zvolna začíná poutní sezona. Jednotlivci, společenství i celé farnosti se vydávají na místa, kde se modlili naši předkové, žili zde světci, odehrály se tu mimořádné příběhy zachycené v kronikách i legendách.

 

Nerozhoduje způsob dopravy, konkrétní místo ani rychlost, s jakou se dostaneme do cíle. Pouť je především otázkou vnitřního ticha a otevřenosti vůči Božímu vedení. Ilustrační snímek Aleš Masner

 

Bohatá návštěvnost českých a moravských poutních míst vyvolává pochyby o tradovaném neznabožství Čechů. A stoupající popularita dlouhých poutních cest se svatojakubským „Caminem“ v čele odhaluje inspirativnost putování dokonce i pro lidi bez vyznání.

 

Vratký dnešek, kdy rok za rokem přicházíme o mnoho zažitých jistot a představ o světě, jako by znovu oživoval starobylou metaforu lidského života coby putování k cíli – příměr, který je niterně vlastní právě křesťanům. Pouť na Velehrad, do Králík, do Staré Boleslavi nebo na Lomec (a na desítky „malých“ poutních míst) se stává obrazem životní pouti člověka k Bohu. A dává podněty k hlubšímu rozjímání nad „stezkami Páně“. Pustit se na pouť znamená vykročit ze svých zaběhaných jistot a „vydat se na milost“ Bohu: i na sebelépe připravené pouti je někdy nutné improvizovat, snést nepohodlí, otevírat se novým a neznámým věcem. Přesně to pomáhá mnoha poutníkům získat během cesty nový vhled, nečekaný horizont. Právě tak dokáže Bůh velmi silně promlouvat.

 

Kulturní paměť uchovává obraz poutníka obtíženého hříchy, který za pokání putuje na vzdálené místo, aby si vyprosil odpuštění. Kající rozměr byl poutím vlastní v minulosti a trvá dodnes – různá putování s kajícím úmyslem se u nás někdy pořádají i v zimě a s minimem jídla, aby se podtrhl jejich odříkavý charakter, a stejně jako v minulosti bývá i dnes pouť uložena jako pokání při svátosti smíření. Možnost přistoupit ke zpovědi by neměla chybět na žádné pouti – dokladem nechť jsou aleje zpovědnic na hlavní velehradské pouti. A proseb za uzdravení, o pomoc v obtížném rozhodování, za děti, rodiče či blízké mířilo k Bohu z nejrůznějších poutních míst bezpochyby přinejmenším právě tolik, co kdy znělo proseb o odpuštění hříchů.

 

Je-li už prosebná, děkovná, kající či výroční, nechybí křesťanské pouti ještě jeden rozměr, jímž je charakter výjimečného času, svátku. Poutník, neúnavný organizátor a propagátor putování Mons. Jan Peňáz, farář ve Křtinách u Brna, zdůrazňuje: „Každá pouť je pro mě především velkou radostí. Radostí ze stvoření, které vidím kolem sebe, radostí z Božího daru zdraví a pohybu i z toho, jak se Boží stvořitelská moc odráží v díle lidských rukou – v chrámech, domech, cestách.“