Pouť proměněnou krajinou
Vydání: 2023/21 Blíží se Noc kostelů, 23.5.2023, Autor: Jiří Macháně
S historicky druhým plzeňským biskupem TOMÁŠEM HOLUBEM jsme hovořili o nejmladší diecézi v Čechách, kterou jako pastýř už sedm roků vede.
Biskup Tomáš Holub při setkání mládeže z plzeňské diecéze. Snímek Soňa Pikrtová, Biskupství plzeňské
Je to sedm let, co jste se stal biskupem v Plzni. Co vás diecéze naučila, co vám dala nebo vzala?
Stále mě učí, co to znamená být biskupem, a boří moje falešné představy. Vzala mi iluze o tom, že věci se budou dít tak, jak si je člověk naplánuje nebo že je možné změnit svět pouze vlastními silami. Dává mi naopak zažít Hospodina věrného v každé situaci, ačkoliv se v životě naší místní církve proměňuje úplně všechno.
Čím je plzeňská diecéze výjimečná oproti ostatním?
Je natolik chudá na jinde tradiční jistoty, že se jí mnohem lépe sní a přemýšlí o budoucnosti bez zátěže minulosti.
Jaké jistoty máte na mysli?
U nás už například přestal být funkční farní systém – pokrytí území farnostmi a kněžími. Dnes postupně tvoří diecézi spíše centra duchovního života. Josefínský a tereziánský model, v němž bylo možné dojít odkudkoliv pěšky za hodinu do kostela, už tu vzal dávno za své.
Biskup je u nás také mnohem blíže věřícím, protože nás katolíků je tu málo a lidé navíc přede mnou nemají nějaký ostych. A to je opravdu skvělé.
Je církev v západních Čechách potápějící se loď?
V žádném případě! Církev v plzeňské diecézi je Boží lid, který putuje radikálně se proměňující krajinou, ale stále vidí orientační bod, kterým je zářící hvězda našeho Pána Ježíše Krista. My se nepotápíme, ale putujeme.
Podíváte-li se do budoucnosti, aniž byste se z biskupa stal věštcem, jaké časy vyhlížíte pro plzeňskou diecézi?
Rád bych zůstal u tohoto obrazu měnící se krajiny. My křesťané máme za úkol být pravdiví a dobře se rozhlížet. Musíme se ptát, jak putovat po cestách, které vedou jinudy a dokonce chvílemi mizí, přičemž okolo vyrostla nová úskalí a řeky tečou jinými koryty. Na té pouti máme být jeden druhému i všem kolem pomocí a nadějí. Své úsilí tedy směřuji k tomu, abychom byli realističtí a přijali, že se život církve mění, ale zároveň plni důvěry, že nás nic nemůže odloučit od lásky Kristovy, jak zní i motto letošního roku v plzeňské diecézi.
Když tedy zůstaneme u příměru s krajinou, znamená to, že ta někde zcela zpustla?
Možná v této krajině najdeme prameny, kolem kterých se rozroste oáza, společenství. Možná ale budeme vystaveni ještě nějakému intenzivnímu vichru či větru. Jako putující Boží lid se však musíme učit, jak být stále plni naděje, abychom mohli svého Pána následovat a pozvat k tomu i své okolí.
A jaké k tomu povedou pastorační plány?
Jsou spojené se synodálním procesem. Jak říká kardinál Arthur Roche, který je zodpovědný za synodu: „Kdybychom věděli, kam dojdeme, tak nepočítáme s Duchem Svatým.“ A to už samo o sobě pastorační plány výrazným způsobem mění. Je třeba naslouchat i těm, kteří jsou na okraji a dokonce i vně církve, a modlit se za společné hledání. Našim základním pastoračním plánem je naučit se tento způsob, jak hledat orientaci a směr.
To tedy znamená přizvat k tomu i ty, kteří se života církve na této úrovni doteď neúčastnili?
Je to společné putování Božího lidu, tedy všech, kdo vstoupili do společenství církve skrze křest. Ale i těch, kteří Boha zatím hledají a kteří tomuto putování lidsky fandí svým přístupem k životu. Ano, je zapotřebí všem naslouchat, ale potom také – jak říká synoda – mít odvahu přijmout rozhodnutí, což je úkol pastýře, tedy biskupa.
V poslední době navštěvujete farnosti při tzv. biskupské vizitaci, což je celkem běžné, ale ještě po ní píšete farníkům cosi jako osobní dopis.
Vizitace je dobrý způsob, jak naslouchat konkrétním společenstvím farností v jejich radostech i bolestech. Ten dopis se mi osvědčil jako způsob, jak se pak velmi osobně obrátit na konkrétní sestry a bratry. Vložit tam také kus svého srdce. Píšu jim, jaké vidím jejich silné stránky v hledání Boha, i o tom, co nás třeba i společně trápí. Snažím se být konkrétní, adresný a pojmenovávat věci s otevřeností.
Když mluvíme o pastoračních plánech, nebylo možné přehlédnout vaši iniciativu ohledně doprovázení rozvedených a znovu sezdaných.
Tohle je jedna z odpovědí na měnící se krajinu. Reagoval jsem na to, co v první řadě udělala římská diecéze Svatého otce Františka a celá řada dalších diecézí v Evropě i po celém světě. Už Benedikt XVI. zdůraznil, že i ti, kteří jsou lidmi se ztroskotaným celoživotním projektem manželství, patří k putujícímu Božímu lidu a jsou jeho obohacením. Papež František to rozšířil a já myslím, že je úkolem biskupa ve své zodpovědnosti to doprovodit konkrétními směrnicemi a pravidly (Amoris laetitia čl. 300). Udělal jsem to a rozhodnutí jsem jako biskup po synodálním rozlišování vzal na sebe s nadějí, že to bude něco, co nás na naší cestě posílí a zorientuje, a nikoliv oslabí a zavede do slepých uliček.
Ve třicetileté historii diecéze je jedním z milníků i majetkové narovnání se státem. Jak se daří hospodařit a jak funguje solidarita mezi farnostmi bohatými a chudými, kterou vaše diecéze razí?
Žijeme skromně, protože naše prostředky jsou velmi skromné. Daří se nám. Solidarita mezi bohatými a chudými farnostmi je funkční, transparentní a farnosti i vikariáty mají možnost se k tomu průběžně vyjadřovat.
Chci poděkovat všem sestrám a bratřím v diecézi za to, že ekonomické záležitosti berou vážně a neváhají se na hospodaření farností i diecéze podílet. Starost o majetek ale není hlavním tématem našich hovorů, když se potkáváme. Je pro mě obrovskou radostí, že se zabýváme spíš tím, jak chceme žít naši víru v naději a důvěře v Hospodina. A to je brána, kterou bychom měli vstoupit do dalších let života naší diecéze.
V České republice letos přijme kněžské svěcení osm jáhnů. V jednom našem rozhovoru jste mluvil o posílení úlohy katechistů, akolytů, zkrátka o větší angažovanosti laiků.
Přemýšlím, jak konkrétně vtělit tato nová poslání laiků do života naší diecéze. Papež František úlohu katechistů, tedy mužů a žen ve službě církvi, kteří nepřijali nějaké svěcení, vyzdvihl. A já zdůrazňuji, že to není pouze jakési zavedení další úrovně pastorační práce v církvi. Je to také teologicky obrovský krok, o němž kardinál Marc Ouellet řekl, že zdroj zodpovědnosti za službu v církvi už není vázán na svěcení, ale spočívá také v charismatu, tedy v daru Ducha Svatého. A nám to otevírá nové možnosti, jak angažovat laiky. Jak na to? Hledání tohoto způsobu bude mít synodální rozměr a poté bude následovat moje rozhodnutí pastýře.
Myslím, že třicáté výročí je právě okamžikem, kdy bychom měli v této věci v naší diecézi učinit další krok. A modlím se, aby tento krok byl požehnaný a inspirativní pro církev v celé České republice.
Abychom byli konkrétní, kolik kněží nyní tvoří společenství kléru v plzeňské diecézi?
Osmdesát šest – a z toho je 46 diecézních a 40 řeholních. Musím počítat s tím, že řádoví kněží nebo kněží, kteří jsou v diecézi pouze na určitou dobu, mohou a budou odcházet. Například někteří polští kněží, které to táhne domů do uvolněných nebo prázdných farností v jejich rodné zemi.
Zmínil jsem řehole. Naprosto zásadní roli v životě naší diecéze mají řády a komunity – ať už mužské či ženské. Vytváří identitu místní církve a věřím, že tomu tak bude i nadále. Plzeňská diecéze je náš společný prostor, kde hlásáme evangelium.
Jak do toho zapadají kontemplativní trapisté, kteří žijí uzavřeni ve svém klášteře a přilehlém okolí?
Jejich komunita při každé mši svaté vyslovuje „ve společenství s naším biskupem Tomášem“, ale zároveň nikde v pastoraci prakticky nepůsobí. Klášter je ale jedním z míst, kde může moje diecéze duchovně čerpat, kde máme duchovní zázemí. O úloze kláštera vedeme intenzivní rozhovor s trapisty, především s opatem Samuelem, který je mi velmi blízký a kterého mám moc rád. Je mým přáním, aby i nadále přijímali návštěvy, aby tam mohli přicházet lidé spočinout. Zároveň aby to z jejich kláštera neudělalo průchozí dům a mohli zůstat sami sebou. Tuto rovnováhu s trapisty hledáme.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
