Po vítězném jaru krvavé léto

Vydání: 2020/19 ČBK povede Jan Graubner, 5.5.2020, Autor: Jiří Gračka

Z konce války se sice před pětasedmdesáti lety radovali nejspíš i oni. Vedle toho ovšem měly „slavné dny květnové“ pro miliony německy mluvících obyvatel naší vlasti příchuť strachu: tušení, že vítězové jim jejich národnost jen tak neodpustí.


Sběrný tábor pro německé obyvatele v Meziměstí na Broumovsku (v pravé části snímku) se fotograf Stanislav Šrůtek odvážil v roce 1945 vyfotit jen zdálky.  Snímek archiv Petra Bergmanna


A tyto obavy se záhy ukázaly jako oprávněné: vyúčtování za léta útlaku smetlo se skutečnými viníky různých jazyků – lidmi, kteří s nacismem kolaborovali a nestačili se včas vytratit stejně jako mnozí exponenti tohoto režimu – zástupy více či méně nevinných. Byla to jak naprostá většina Němců, kteří před válkou a mnohdy i během ní žili v českých, moravských a slezských městech a obcích pokojně a s nacismem se nijak nezapletli, tak velký počet těch, kdo byli v nepravý čas na nepravém místě a připletli se do soukolí divokého odsunu – do této snahy i pomsty československého státu vyrovnat se s národnostními problémy tím, že se na tři miliony Němců odsunou za hranice.

Dojít konečného součtu těch, kdo zaplatili životem, nebo jen vypočítat místa těchto projevů nespravedlnosti je téměř nemožné. I spisovatel Jiří Padevět, který se případy poválečného násilí páchaného převážně na civilním obyvatelstvu pokusil před čtyřmi lety vyčerpávajícím způsobem shrnout ve své sedmisetstránkové publikaci „Krvavé léto 1945“, připouští, že ještě dnes bychom našli dosud neobjevené hroby.

A podobně nesnadné je podle něj kategorizovat, kdo se násilí dopouštěl: vojáci, příslušníci různých polovojenských formací, ozbrojenci různých národností, od armádních jednotek přes partyzány až po seskupení ozbrojenců, kteří pod maskou „národní očisty“ páchali vraždy a loupežné mordy. „Mezi vykonavateli pomsty, často chápané jako spravedlnost, se objevili i vyložení sadisté a devianti, kteří si v ponižování a násilí libovali,“ píše Jiří Padevět ve zmíněné knize a dodává: „Řada z nich byla ještě v létě 1945 zatčena a vyšetřována, nicméně většina případů skončila propuštěním pachatele do roku 1948, někdy i jeho využitím Státní bezpečností.“

Zmíněný postoj státu, a především komunistického režimu, je také důvodem, proč se o páchaném násilí až donedávna nemluvilo a zmínky o něm ještě dnes jitří emoce – ať už je to vůbec první pokus o veřejnou připomínku násilí při divokém odsunu, kterou v roce 2002 zbudovali obyvatelé Broumovska na Bukové hoře, či Pochod smíření na památku odsunu německého obyvatelstva z Brna, anebo třeba zbudování památníku na Švédských šancích nad Přerovem, kde město nechalo vztyčit kříž teprve v roce 2018. „Jde sice už jen o ojedinělé projevy, jsou však stále přítomné a svědčí o tom, že ani po osmi desetiletích nebyly všechny rány zaceleny,“ říká o protestech Petr Bergmann z Broumovska, kde společně s dalšími lidmi stojí v čele občanských iniciativ, které násilný odsun a předválečné poměry regionu připomínají.

Důležitá je totiž podle nich nejen sama připomínka poválečného násilí, ale také zachování toho, co v naší zemi po početně nejsilnější národnostní menšině zůstalo. Na Broumovsku proto nadšenci pečují mimo jiné o řadu památek: církevních i necírkevních, velkých staveb i drobných památek v krajině. Pozůstatkem odsunu jsou tak nejen stovky a tisíce hrobů či památníků jednotlivých incidentů, ale též hluboké šrámy v krajině, zemědělství, průmyslu, kultuře a historickém dědictví i na duši obyvatelstva. „Naše společnost se odsunem připravila o svůj někdejší mnohonárodnostní charakter, což se myslím jako největší újma ukázalo dostatečně průkazně zejména v pohraničních oblastech,“ uzavírá Bergmann.

JIŘÍ GRAČKA

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 22 26. května – 1. června 2020

Poděkování papeži ze světa i od nás

K poděkování papeži Františkovi za ranní mše svaté z Domu sv. Marty, které přichází z celého světa, se připojují Češi. Děkovný list převzal nuncius na Pouti médií.

celý článek


Setkání v příhodnou chvíli

„Nebýt jeho, dneska jsem úplně jinde.“ Tuto větu slyšel asi každý z nás. A možná si ji ve svém životě i několikrát řekl. Pokud tedy potkal člověka, který mu takto…

celý článek


Do kostelů se vrací liturgický život

S odezníváním aktuální vlny pandemie zvolna ožívají kostely v okolních zemích. Opatrnost je však stále na místě, a tak zpravidla zůstává v platnosti i dispenz od povinné…

celý článek


Meditace jako obohacení modlitby

Ukázat krásu kontemplativní modlitby a představit české vydání jedné ze svých knih přijel počátkem roku do Prahy ředitel Světového společenství pro křesťanskou meditaci…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay