Pár vteřin, které zachrání pokoj v rodině

Vydání: 2022/32 Papež na cestách uzdravení a smíření, 2.8.2022, Autor: Jiří Macháně

Taková trpělivost! Znamená to něčí utrpení, nebo kopec klidu a míru? A můžeme si uhlídat, aby její míra nepřetekla? Hovořili jsme o tom s vedoucí Křesťanského terapeutického centra v Praze PETROU VESELOU.


„Trpělivost vůbec nemusí zahrnovat utrpení, nýbrž klid. Pro mě je ve slově trpělivost odlesk Božího klidu. Nebo obraz maminky, která je trpělivá se svým dítětem,“ přibližuje obraz Boží v člověku psycholožka Petra Veselá. Snímek Martina Řehořová / Člověk a Víra


Co to vlastně trpělivost je?

My v tom sice slyšíme slovo trpět, ale trpělivost vůbec nemusí zahrnovat utrpení, nýbrž klid. Pro mě je ve slově trpělivost odlesk Božího klidu. Nebo obraz maminky, která je trpělivá se svým dítětem. V trpělivosti bývá přítomný i nadhled a odstup. Je v tom také smířenost s naší lidskostí, ve které jsme schopni unést nedostatky druhého člověka, našeho bližního. Znamená také umění snášet okolnosti – a přijímat je. To všechno s láskou a klidem. Možná právě mír a klid je pro mě to nejsilnější, co trpělivost vlastně tvoří.

Trpělivost je prý také umění žít s tím (nebo s někým), kdo je nehotový. Co není hotové? U dětí tomu lze rozumět, ale co u životního partnera?

Nabídnu vám perspektivu křesťana: nehotoví přicházíme na svět a nehotoví z něho také odcházíme. Všechno bude hotové až v Božím království, ale do té doby je všechno tady na zemi nedokonalé. Hotovo je pro mě všechno, co je dokonáno. A po pravdě řečeno v našem světě byla dokonána jenom Kristova oběť a všechno ostatní je nedokonané, nedokonalé a nehotové. To, že se nám ve dvaceti letech ukončí vývoj mozku, neříká vůbec nic o tom, kam pokročil vývoj našeho lidství.

Čili abych se přidržela otázky: Trpělivost je také schopnost unést nehotovost lidství toho druhého. A to může nastat jedině skrze přijetí své vlastní nedokonalosti. Dokud s ní nebudeme smíření, budeme o to víc netrpěliví s druhými lidmi. K netrpělivosti nás totiž velmi často žene pocit, že bychom mohli něco udělat bezmála dokonale nebo aspoň lépe než ten druhý. A když jsme nespokojení sami se sebou, máme tendenci být nespokojení s lidmi.

Boží království tady na zemi asi mít nebudeme, ale máme o něj usilovat. Jedním ze základních kamenů Božího království je podle mého soudu i trpělivost jako obraz Boha v nás. Představte si, jak musí být trpělivý Bůh s námi lidmi.

Všimla jste si, že v jazyce užíváme sousloví „chvíli strpení, prosím“ – vlastně to znamená „chvíli trpte“? Vždyť se navzájem zdvořile žádáme, abychom záměrně a cíleně vydrželi nějaké utrpení.

A proč ne, když si člověk představí odměnu, kterou pak dostane. A může to být i docela prostá skutečnost, že přijdu na řadu na poště nebo u doktora. Mohu prožít zadostiučinění. Už mohu! Zkuste si takové cvičení: Představte si, že jste na túře a došlo vám pití a jak potom dorazíte až ke studánce a můžete se napít. Těšíte se na tu chvíli, na odměnu, která po té žíznivé cestě přijde. Vzpomeňte si, jak taková voda chutná o moc lépe, protože si ji vychutnáte jako odměnu. Možná to zkuste i ve frontě v obchodě. Nebo si před sebe postavte sklenici vody a ten požitek se napít odkládejte: dám si ji za deset minut, za půl hodiny. Nebo to samé udělejte s bonbonem. Uvidíte, že je pak mnohem lahodnější. Takto se dá cvičit trpělivost. Když se naučíte k těm netrpělivým situacím takhle postavit, nebudete prožívat utrpení, tedy že se vám děje nějaké příkoří.

Naše životní zkušenost ukazuje, že obvykle je nepohodlí jen dočasné. Že musíme vydržet vlastně jen chvíli a ono to obvykle přejde – bolest, stres, spěch, obavy. Proč nám je přesto zatěžko vydržet „tu chvíli“, ačkoliv víme, že nic na tomto světě netrvá věčně?

Protože si v tom momentě neumíme takovou myšlenku navodit, pracovat s ní vědomě. Spousta lidí z mé terapeutické praxe s tím má potíže. Když se pak zpětně zeptám, jak daná situacer dopadla, dostane se mi často odpovědi, že dobře, že to přešlo, přebolelo, vyřešilo se a podobně.

Spousta lidí si neumí vybavit předchozí úspěchy či zkušenosti. V průběhu událostí jsme pohlcení třeba i nepříjemným děním a úplně zapomeneme, že věci mají nejen svůj začátek, ale i konec. Ještě více se do toho ponoříme, až přestaneme vnímat realitu. Někdy je proto fajn se vědomě zastavit – třeba formou krátké modlitby. Představit si, jak se nadechuji trošku toho božského klidu a vydechuji lidské starosti. A přitom si uvědomit, že věci mají svůj konec, připomenout si jaký je můj cíl a že Pán Bůh je vždycky se mnou. Jenom ho ne vždy vidím a dám mu v dané situaci prostor. Stačí na to pár vteřin, které často zachrání třeba i pokoj v rodině.

Jaké další mylné strategie pro unášení „netrpělivých situací“ si v životě vyvineme?

Je to velmi podobné jako u jiných našich nedostatků. Jedna z patologických myšlenek je zdůvodňovat svou netrpělivost vlastní hříšností. Posilujeme tím v sobě pocit viny, že nejsme schopni udělat nic dobře. Je to takový únik k vině a trestům. Tím se zbavíme vlastní zodpovědnosti, sklouzneme do pasivity a bezmoci, kde nám paradoxně může být v té chvíli lépe.

A pak je ještě jeden oblíbený fígl – najdeme někoho, kdo za to může, na koho to lze svést: pomalá prodavačka, zlobivé dítě, nedochvilný manžel. Jenom já ne.

Kudy vede hranice mezi trpělivostí a utrpením? Zvláště ženy v některých manželstvích říkají, že mají trpělivost, že musí být trpělivé se svým mužem. Ale při bližším pohledu zjistíme, že nejsou trpělivé, ale doslova trpí.

Velmi to záleží na našich vlastních osobních hranicích. Jsou lidé, kteří jsou schopni trpělivě snášet něčí despocii – s klidem. Ani necítí, že by byla narušena jejich integrita. Ale pak jsou jiní, kteří nesnesou bezmála ani jiný způsob postavení prkénka na WC, protože cokoliv, co neodpovídá jejich pohledu na svět, vnímají jako útok na vlastní integritu. To jsou takové dva extrémy. Řeknu to ještě jinak: Když máme v sobě dobře nastavenou sebehodnotu a sebeúctu, pak ji nemůže narušit sebevětší despota. Ale pokud si svou hodnotu odečítáme z chování těch druhých, nemáme ji sami v sobě, potom se snadno můžeme cítit zneuctěni drobným a vůbec ne útočným projevem jiné osoby.

Už jsme o tom mluvili, ale dá se trpělivost cvičit a nacvičit?

Nejlepší je každou situaci rozdýchat. Vrátit se do momentu „tady a teď“. A ještě je tu jedna důležitá věc, na kterou lidi velmi snadno a rychle zapomenou. Řekněte si: „Já mám volbu.“ Tak často slyšíme slova „já jsem nemohla jinak“. Vůbec ne! Ráda říkám jako terapeutka svým klientům: Ale ano, mohl/a jste jinak a můžete jinak. Já vám to dovoluju! Každý má volbu být netrpělivý nebo v pokoji; volbu smát se nebo plakat, vztekat se nebo radovat. Také Pánu Bohu můžeme spílat, ale mnohem pravdivější je podle mě mu děkovat. My ty své emoce a rozpoložení často svádíme na instinkty, ale Pán Bůh nám k nim přidal rozum a svobodnou vůli – takže máme volbu, na rozdíl od zvířat.

JIŘÍ MACHÁNĚ





 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 33 9. – 15. srpna 2022

Tisíce mladých lidí míří do Hradce Králové

Tento týden v Hradci Králové probíhá dlouho připravované Celostátní setkání mládeže, jež se koná jednou za pět let.

celý článek


Nechat se proměnit na Mladifestu

„Na dovolenou do vlastního srdce“ pozval papež František účastníky letošního festivalu mládeže Mladifest na známém hercegovském poutním místě Medžugorji.

celý článek


Je třeba, abychom je brali vážně

V salesiánské komunitě v Brně-Žabovřeskách se P. Libor Všetula věnuje mladým lidem už deset let.

celý článek


Kam kráčíš, člověče?

Kromě toho, že jsem knězem, jsou rána, kdy kolem druhé nebo třetí vstávám a jdu řídit autobus pražské MHD. Jsem člověk jako každý jiný.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay