Vydání: 2017/45 Papež: Pane, už nikdy válku, 7.11.2017

Zkusme si představit, že stojíme před venkovským barokním kostelem v severozápadních Čechách a v rychlém časovém sledu pozorujeme jeho proměny od období meziválečného až do současnosti. Na počátku uvidíme nádherný barokní kostel, ve kterém se i několikrát za den konají bohoslužby, tak jako tomu bylo stovky let od doby jeho výstavby. Jsou zde slavné poutě, vycházejí odtud početná procesí. To všechno se ale již brzy změní.
Tři těžké rány
Přijdou tři těžké rány, které se na kostele zásadně podepíšou – druhá světová válka, odsun sudetských Němců a komunistický převrat. Asi není třeba více tyto tři dějinné události rozvádět. Většina těch, kdo kostel navštěvují, odejde a už se nikdy nevrátí. Zůstane jen pár farníků. Četnost bohoslužeb se prakticky ze dne na den rapidně sníží a bude se snižovat dál…
Postupem času kostel ztratí sídelního duchovního správce a bohoslužby se tu budou konat pouze jedenkrát do roka u příležitosti poutní slavnosti. Kostel mezitím pomalu ale jistě chátrá – není nikdo, kdo by otevřel dveře, aby kostel větral, nenajde se nikdo, kdo by doplnil pár tašek, které během každé zimy ze střechy odletí, natož aby někdo utřel prach. Kostel zcela osiří, aspoň do doby, než si jej povšimnou zloději. Ti postupně odcizí vše, co je možné: zmizí sochy, obrazy, svícny…
Kostel zůstává otevřený. Postupně zde nacházejí domov bezdomovci, kteří si topí lavicemi a oltáři. Jedinými návštěvníky bývá pár zvědavců, kteří nakouknou dovnitř a kolikrát si zde i nemístně uleví. Kněz pověřený správou kostela se snaží zachránit, co se dá, ale je šikanován komunistickým režimem, který dělá všechno možné i nemožné, aby církvi a všemu s ní spojenému znepříjemnil život.
Očekávaný zvrat nepřijde ani po listopadu roku 1989. Naopak, propadne se střecha a z kostela zbudou jen obvodové stěny. Pouhým pohledem je kostel už takřka nespatřitelný, je zarostlý křovinami a stromy a pomalu splývá s okolní krajinou…
Z presbytáře klubovna SSM
Bohužel i takové jsou příběhy kostelů na území litoměřické diecéze. A jejich výčet by byl opravdu hodně dlouhý – uveďme například kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Siřemi, kostel sv. Bartoloměje v Nečemicích, kostel sv. Martina v Markvarticích, kostel sv. Jakuba Staršího v Lahovicích, kostel sv. Václava v Rozbělesích či kostel sv. Vavřince v Hořeticích.
Zmiňovaný hořetický kostel sv. Vavřince je v jádru gotickou stavbou. V období 70. a 80. let se uvažovalo o jeho likvidaci, další ranou bylo přebudování presbytáře pro účely klubovny SSM. Po roce 1989 kostel dál chátral, avšak v letech 2010–2013 se podařilo provést takřka kompletní obnovu vnějšího pláště. V roce 2016 byla provedena sanace klenby presbytáře a na rok 2018 je přislíbena dotace na obnovu oken a dveří.
Siřemská obec je známa hlavně pobytem spisovatele Franze Kafky, který si zde léčil tuberkulózu. Symbol obce desítky let tvořil kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, pozdně barokní chrám, do jehož stavu se neblaze promítly chmelové brigády – jejich účastníci se rádi na chrám „podepisovali“. Kostel byl jedním ze symbolů devastace chrámů a jeho obraz s proděravělou bání se často objevoval u článků s tematikou zmaru sakrálních staveb. V roce 2012 se podařilo zahájit jeho záchranu a v nyní je před dokončením obnova báně.
Přes mnohaletou devastaci sakrálních staveb na území litoměřické diecéze se postupně daří obnova stovek kostelů, kaplí i far. Každoročně se jedná o opravy v řádech desítek milionů korun, které jsou financované z dotačních titulů, prostředků biskupství či farností, popřípadě obcí či dárců. Přestože má litoměřická diecéze v obnově svého kulturního dědictví před sebou ještě dlouhou a složitou cestu, nastoupila ji správným směrem a za svou činnost v tomto odvětví se rozhodně nemusí stydět.