Vydání: 2016/27 Léto začíná poutí na Velehrad, 28.6.2016, Autor: Alena Scheinostová

„Otmarovo dílo nepostrádá tajemství, naopak jeho díla vytvářejí silové pole přesahu, pokory, prorockého úsilí zahlédnout, co je za smrtí a za hmotou, dál a výš, kam už nedosáhne dřevo, kámen, kov,“ popsal sochařovu tvorbu na slavnostní vernisáži biskup Josef Hrdlička. Tříletá expozice „Příběh sochy“ byla zahájena letos 2. června ve velehradském Turistickém centru a jejími iniciátory a pořadateli jsou především Olivova rodina v čele s nejstarší dcerou Terezou.
„Často se stává, že u nás zazvoní poutníci, turisté, skupina studentů a chtějí se podívat na Otmarova díla. Ty sochy tady máme, ale nemůžeme všechny ty lidi u sebe přijímat. Zároveň má Velehrad přes rok nového starostu Aleše Mergentala a ten má velký zájem na tom, aby obec spolupracovala s farností, se zdejším duchovním dědictvím, ke kterému už Otmar víceméně patří. A proto obec poskytla prostory Turistického centra, kam se sochy přemístily a může je teď vidět každý,“ vysvětlila KT sochařova manželka Olga Olivová. Tento inventář doplňují ještě Olivova díla, která jsou v soukromém držení nebo v některých galeriích.
Příběhy soch i jejich tvůrce
Jak napovídá název, na výstavě však nejde jen o samotné sochy, ale také o jejich příběhy – tak, jak vyrůstají z osobního příběhu svého tvůrce. Autor se na Velehradě usadil po propuštění z dvouletého komunistického vězení v roce 1981 a záhy se pustil do tvorby oltáře pro velehradskou baziliku. „Tu možnost mi nabídl spoluautor oltáře architekt Tomáš Černoušek a byl to od něj statečný krok – do té doby jsem ještě skoro nic nevytvořil, navíc jsem čerstvě přišel z kriminálu. A on se za mě zaručil a vzal celou odpovědnost na sebe,“ připomněl KT Otmar Oliva. Oltář byl dokončen krátce před národní velehradskou poutí v roce 1985. Od té doby má sochař na svém uměleckém „kontě“ desítky počinů v liturgickém prostoru, v plenéru, volnou tvorbu i zvony a na jeho práci lze narazit na nejpřekvapivějších místech – jedním z nich je například Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách, kde strmí Olivův kříž.
Korunou Olivovy tvorby je bezpochyby výzdoba papežské kaple Redemptoris Mater. Kromě ambonu, svícnů či oltářního stolu sem sochař pro Jana Pavla II. vytvořil také sedes – první papežský trůn od Berniniho počinu z roku 1666 v bazilice sv. Petra. „V kapli se nyní mše neslouží příliš často, ale kdykoliv tam papež přijde a usedne na trůn, chtě nechtě drží ruku přesně na velkomoravském kříži, jaký byl nalezen tady ve Starém Městě,“ okomentoval umělec s charakteristickou nadsázkou.
Mezi příběhy, které výstava vypráví, je i ten méně veselý – případ liturgické výzdoby pro katedrálu sv. Jana Křtitele v Trnavě, jež vinou náhlého odvolání tamního arcibiskupa Róberta Bezáka nebyla dosud instalována. Úplný výčet Olivových děl je shrnut na jednom z velkoplošných panelů. „Čtyřicet dva svícnů, pět oltářů, sochy, náhrobky, zvony… Mysleli jsme to trochu jako vtip, ale přesto doufáme, že tak dlouhý seznam diváka zasáhne a že užasne nad objemem práce jednoho člověka, který navíc zdaleka není u konce kariéry,“ podotkl sochařův syn Ondřej Oliva.
Proces vzniku uměleckého díla je předveden na dokumentárních videích, která mohou návštěvníci zhlédnout u ozvučených obrazovek. „Chceme, aby divák viděl ‚příběh sochy‘ od prvních námětů a kreseb v prostředí, kde se v taťkově hlavě zrodí nápad, až k odlévání a nakonec vystavení díla v určitém prostoru,“ popsal Ondřej Oliva.
Proti proudu času
Kromě příběhů soch na monitorech a dvou desítek plastik a velkoformátových snímků významných děl, jejichž povaha nebo okolnosti nedovolily je vystavit, vyprávějí panely s texty a fotografiemi i příběh samotného Otmara Olivy a jeho blízkých. „Přáli jsme si, aby byly vidět souvislosti – proč dílo vzniklo, v čích rukou, za jakých okolností a proč je takové, jaké je,“ vyložil Ondřej Oliva. „To podle nás bude diváka zajímat více než nějaká kunsthistorická pojednání.“ Olivovu tvůrčí dráhu sledujeme od studentských let přes věznění, které mělo na jeho tvorbu zásadní vliv, a první úspěchy až do dnešních dnů.
„Příprava této výstavy také poprvé přiměla Otmara, aby znovu otevřel dopisy, které mi psal z vězení,“ rozpomněla se paní Olga. Za přechovávání a šíření materiálů Charty 77 byl Oliva uvězněn deset dní před naplánovanou svatbou, snoubenci tehdy čekali svou první dceru. „Už jsme se nesměli vzít a to, že jsme se vzít chtěli, pak proti nám úřady používaly jako formu citového vydírání – několikrát nám daly naději a přislíbily, že to bude možné, aby pak slib zase vzaly zpátky,“ popsala sochařova manželka. Svatba se tak nakonec slavila až po Olivově propuštění. „Až teď jsem objevila, že v prvním z jeho vězeňských dopisů stojí omluva – odpusť, že jsem všechno hned na začátku zkazil,“ ohlédla se Olga Olivová po pětatřiceti letech společného života. Některé ze soukromých momentů rodiny zazněly také na vernisáži.
Biskup Hrdlička při otvírání expozice připomněl: „Víme, co pro nás znamená Velehrad – jedinečné místo, kde už 1 200 let tryskají prameny inspirace a ducha, mezi které patří i dílna Otmara Olivy. Když sloužím mši svatou u oltáře zde v bazilice, dobře si pamatuji, že tento oltář – toto styčné místo mezi nebem a zemím, Bohem a jeho lidem – bylo prvním dílem mladého umělce. A vždy mě napadá, že možná zároveň s velehradskou mší slouží mši papež v kapli Redemptoris Mater a prosí za lidstvo zmítané tolika hrozbami. A že také onomu oltáři kdosi vtiskl tvar a že to bylo právě zde na Velehradě, kde musel projít srdcem, myslí a rukama našeho přítele Otmara,“ prohlásil biskup.
„Já nic říkat nebudu,“ odpověděl na vernisáži zjevně dojatý umělec. „Vidím ve vašich tvářích odraz svého života a nemůžu se na ně vynadívat. Ten pohled mi stačí, já se zalykám vděčností. Tak si to pamatujte – pamatujte si to.“