26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Osobní spiritualita není nikdy izolovaná

25. 11. 2014

|
Tisk
|

Jak správně vyvážit prožívání víry mezi druhými lidmi s osobním vztahem k Bohu? A k čemu je dobré ztišení? Objasňuje jezuita P. JAN REGNER.

Vydání: 2014/48 Kardinál Meisner popřál katedrále, 25.11.2014, Autor: Tomáš Kutil

Ztišení je důležité nejen v životě křesťana. V dnešní době si to uvědomuje spousta manažerů, kteří přijíždějí na různé duchovní akce. František Saleský k tomu krásně píše, že člověk, který je běžně zatížený prací, potřebuje půlhodinu denně, aby dokázal dát věcem správné místo. Jediná výjimka je, když má práce tolik, že neví kam dřív. To pak potřebuje hodinu. Někde jsem slyšel příměr, že jestliže člověk při běžném, často hektickém způsobu života nenajde nikdy čas na zklidnění, meditaci, zastavení, urovnání myšlenek, uspořádání života, podobá se někomu, kdo se zavázanýma očima běží do džungle. Jen pokud se zastavím a ztiším, mohu si uvědomit, kde jsem, odkud pocházím, o co mi jde a zda mám vizi.
Do jisté míry to skutečně je otázka vůle, chtění a motivace. Když si uvědomíme, že je pro nás ztišení důležité, dáme mu vysokou prioritu. Mám dojem, že mnoho lidí svou cenu posuzuje podle toho, kolik toho stihnou, co vytvoří, co se jim podaří. Tato doba před nás klade zvláštní sebeobranu – v našem běhu předstíráme, že jsme strašně důležití. Zapomínáme, že kvalita člověka je někde jinde. V tom nám pomáhá víra a sebepřijetí – přijmout sebe sama jako Boží dar. Teprve pak se můžeme uvolnit. Filozof Erich Fromm říká, že ten, kdo má potíže s egoismem, není obvykle člověk, který by sebe miloval příliš mnoho, ale člověk, který sebe miluje velmi málo. Narážím na to často i ve zpovědnici.
Musíme vzít vážně své vnitřní potřeby a vždycky si najít čas a prostor na svou osobní spiritualitu. Zároveň ale nesmíme zapomínat na společenství, protože každá modlitba se má odbývat v církvi. Proto nás Ježíš učí v modlitbě „Otče náš“, nikoli „Otče můj“. Osobní spiritualita není nikdy izolovaná, není projevem duchovního individualismu. I když je člověk poustevníkem, vždy se zapojuje do společenství církve, modlí se v církvi a s církví.
František Saleský říká, že člověk si musí najít formu zbožnosti, která odpovídá jeho životnímu stavu, povolání a situaci. Trapistický mnich se bude modlit dost jinak než matka pěti dětí – a nemůžeme této matce vyčítat, že netráví hodiny modlitbou breviáře, protože to neodpovídá jejímu životnímu stavu. Navíc onen „životní stav“ se průběžně mění, člověk neustále hledá a musí si vybojovávat prostor pro svoji samotu a zároveň pro schopnost být s druhými. Žít svou spiritualitu nelze s hlavou v oblacích, ale naopak v úzkém propojení s každodenností a běžnými povinnostmi.
Ve chvíli, kdy se křesťanství stalo legálním, objevilo se nebezpečí, že se promění ve vnějškové společenství a lidé budou víru praktikovat jen na základě možná už trochu vyprázdněných náboženských úkonů. Najednou se objevili lidé, kteří si řekli, že podstatu je třeba hledat jinde, a odešli do pouště, aby žili víru radikálně. Je tu i Ježíšova odpověď Martě, že naslouchat Bohu je důležitější než se honit za mnoha povinnostmi. Ježíš ovšem neříká: „Běžte do kláštera a věnujte se jen modlitbě“ – ale říká: „Věnujte se jedné věci.“ Celý život se může stát modlitbou. K tomu, abych toho byl schopen, potřebuji ovšem explicitní čas samoty a ústraní, kdy jsem jen s Bohem. Má osobní zkušenost je, že po každém takovém víkendu nebo týdnu ústraní a relativní samoty získávám novou sílu věnovat se druhým. Exercicie nás nevytrhávají z přirozeného prostředí, v němž žijeme, nýbrž dávají důležitou orientaci pro náš život.
Nejen dobré, ale vhodné a velmi prospěšné. Potvrzuji to nejen z vlastní zkušenosti, ale i ze zkušenosti mnoha jiných lidí, kteří potřebovali učinit životní volbu. Rámec duchovních cvičení pomáhá udělat rozhodnutí opravdu správně, bez vnitřní nesvobody posoudit všechna pro a proti. A především pomáhá vyprosit si k tomu Boží milost, abychom se nerozhodovali jen na základě osobních ambicí, ale aby v naší volbě byl přítomen Bůh. Každé rozhodování má být hledáním Boží vůle, duchovním rozlišováním. Člověk má šanci v tichu vnímat myšlenky a hnutí, jež v hektickém životě snadno přehlédne. K tomu se zvláště hodí ignaciánské exercicie, kdy člověk není odkázán sám na sebe, ale má nablízku někoho, kdo jej duchovně doprovází, kdo mu sice nedá odpovědi na jeho otázky, ale nastavuje mu zrcadlo, pomáhá správně si otázky klást a velmi poctivě hledat odpovědi. I já jsem potvrzení svého rozhodnutí pro kněžství získal během exercicií.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou