26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Osamělost není samota

22. 2. 2005

|
Tisk
|

V poštovní schránce nejmenované farnosti našel duchovní správce dopis, ve kterém mu jeden z návštěvníků farnosti píše: „Dva měsíce jsem mezi vás křesťany chodil. Všimli jste si mě po čtyřech týdnech. Pohovořili se mnou, ale jinak jsem cítil, že k vám nepatřím.“ Co na to říci?

Vydání: 2005/9 Osamělost ve společenství, 22.2.2005, Autor: Jiří Macháně

Umíme si všímat druhých, přijímat je a nekádrovat?
Určitě ve svém okolí znáte řadu lidí, zvláště těch starších, kteří žijí sami. Přitom však mají přátele - žijí uprostřed lidí sobě blízkých. Mají velké štěstí. Mnohem hůř na tom jsou osamělci. Takový osamělý člověk má pocit, že nemá nikoho, s kým se může podělit o své vnitřní pocity, komu může důvěřovat a kdo jej má rád. Věřící lidé obvykle podvědomě kladou rovnítko mezi blízkost jednoho ke druhému a křesťanské společenství, potažmo farnost. Jsou ale křesťané schopni žít v pospolitosti tak, aby se mezi nimi, s nimi nebo vedle nich necítil nikdo osamělý? O samotě a osamělosti jsme hovořili s dr. Michalem Kaplánkem, který přednáší na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.

Domnívám se, že je to pozůstatek minulosti, kdy byli křesťané zatlačeni na okraj společnosti. Zatím tam mnohdy zůstávají a některým je tam snad i dobře. Místy stále působíme jako poměrně uzavřená skupina a pro nově příchozí není snadné mezi nás přijít a pocítit přijetí. Zeptáte-li se například katolíka, kolik že je v jeho obci věřících, většinou jen vypočítá, kolik lidí chodí do kostela. Když pak někdo přijde náhodou do kostela, není divu, že ho přítomní neberou jako „svého“.

Jde hlavně o změnu mentality, protože každý křesťan má spoluodpovědnost za lidi na území své farnosti. Farníkem přece není pouze ten, kdo chodí do kostela. Je jím zcela jistě i ten katolík, který sedí sám doma, a v širším slova smyslu dokonce i ti, kteří třeba vůbec nejsou křesťané. Když tito lidé přijdou, měli bychom se naučit je mezi sebe přijímat. Hezky to dělají v některých evangelických sborech (ačkoli jsem to viděl už i u katolíků) - duchovní nebo někdo jiný pozdraví podáním ruky každého, kdo do kostela přichází nebo z něj odchází, a prohodí s ním třeba pár slov. Dobré také je, když si věřící například nově příchozí rodiny všimnou a osloví ji po mši před kostelem.

Kdybychom chtěli být srdeční jenom na povel, tak to nemá smysl, protože je to na nás poznat, každý to vycítí. Na druhou stranu podání ruky nemůže nikoho odradit, pokud je upřímné. Určitě ale nejde dotyčného za tu ruku hned táhnout do společenství a vytvářet na něj tlak, že musí přijít příště, a hned předstírat, že mezi nás patří.

Když se podívám třeba do Rakouska nebo do Německa, kde situaci znám, lidé tam žijí ve větším blahobytu a pocity osamělosti jsou tam častější. Způsobuje to právě blahobyt. Lidé si často nasazují masku a říkají: „Já nikoho nepotřebuji, musím být a jsem v pohodě. Nemůžu mít nějaký problém a nemůžu ukázat, že ho mám.“ U nás v tomto smyslu určitá otevřenost je. Lidé jsou schopní - zvlášť na venkově - si třeba popovídat se sousedkou nebo probrat své problémy s kamarádkou. V běžném životě tolik netoužíme po tom, abychom měli tvář typu „vystačím si sám, nikoho nepotřebuji“. Ale s narůstajícím blahobytem se to zhoršuje. Na druhé straně, pokud se někdo cítí být osamělý, tak se musí nejdřív sám sebe ptát, jestli náhodou není příliš náročný. Zda si osamění nepůsobí sám, a to tím, že odmítá druhé a vyhledává jen naprosto ideální situace, ideální partnery k rozhovoru, ideální společenství.

Spíš než z pocitu osamělosti to pramení z určité formy spirituality, která byla běžná před II. vatikánským koncilem. Dodnes mnohým lidem, kteří přicházejí na mši, jde jen o to, aby se soustředili na svou vlastní modlitbu. Takže je pak ruší, když dorazí rodiče s dětmi, ruší je, když se hraje a zpívá něco jiného než obvykle. Bohoslužbu vlastně neprožívají jako setkání s Eucharistií ve společenství, ale spíš jen jako osobní setkání s tímto tajemstvím. Určitě se ale prožívání bohoslužby posouvá spíše k setkání s Kristem ve společenství. Zároveň nelze zapomínat na potřebu být sám se svým Bohem, na touhu po klidu, tichu a tajemnu.

Někdo může být takhle vyhraněný - má svoji víru a více či méně se sám od společenství církve distancuje. Myslím, že to však není úplně zdravé. O víře sice nelze mluvit jen tak s každým na potkání, ale zároveň není dobré se za ni stydět. Mám též nedůvěru k těm, kteří o víře příliš mluví. To, jak ji prožívám, je opravdu vnitřní záležitost. Pokud někdo nemá chuť při nějakém setkání říci něco nahlas, není na tom nic zvláštního. Jsou prostě lidé, kteří nejsou schopni se před druhými otevřít.

Občas skutečně potřebujeme „jít do samoty“ a být s Bohem. To ke křesťanství nedílně patří. Ale samoty prožívá člověk dost i mezi lidmi...

To je velice důležitá a bolestná záležitost, která se týká především „mladých dospělých“, tedy lidí mezi 18 a 30 rokem. Ti žijí nebo začínají žít „svůj život“, který se ne vždy shoduje s představou křesťanského společenství, a oni tím pádem naráží. Pak mají velmi málo příležitostí, aby se mohli otevřeně konfrontovat se svou životní situací a se svými názory. Přimlouval bych se za to, abychom se těmto lidem učili naslouchat, víc přihlíželi k jejich potřebám a abychom se vyvarovali rychlého kádrování jen proto, že mají třeba trošku neobvyklý názor nebo žijí jiným způsobem života, než jaký považujeme za správný.

Mladým lidem je prostě nutné dát prostor. Církev může omladit svou tvář jedině tak, že ji budou mladí spoluvytvářet. Aby církev byla mladá, krásná a otevřená pro mladé lidi, tak jim musíme dát dostatek možností, aby mohli svým způsobem projevovat svoji víru, svoji zbožnost, svoje problémy, svoje radosti, aby mohli důvěřovat církevnímu společenství. Přitom jim zároveň musíme být nablízku a snažit se je chápat.

Mám dojem, že se mladí lidé někdy cítí v církvi osamělí, protože se jim mnohé zdá příliš vzdálené. Řada věcí jako odmítání antikoncepce nebo obsah liturgie se jim nevysvětlí takovým způsobem, aby to pro ně bylo srozumitelné, pochopitelné a přijatelné.

Ti, kteří jsou na straně mladých a mají na starosti pastoraci mládeže, by je měli vyhledávat a pomoci jim nalézat místa duchovního naplnění. Povzbudit je, aby jeli tam, kde se ostatní setkávají, a nabízet jim možnost účastnit se života církve i jiným způsobem než tím z větší části pasivním, na který jsou odkázaní ve své farnosti.

Nedávno jsem byl na návštěvě v jedné farnosti, kterou dobře znám. Chodí tam celkem dost lidí do kostela a přibývají i další, ale trochu tam chybí senioři. Je to místo, které má jak městský, tak zároveň i venkovský charakter, žijí tam zcela jistě desítky lidí, kteří zamlada do kostela chodili. Byli by ve své samotě určitě vděční za návštěvu nějakého kněze, pastoračního asistenta nebo některého věřícího. Nikoho ale nezajímají, zřejmě se totiž čeká, až se sami přihlásí na faře. Ale udělat něco takového je pro ně velmi těžké. To je velmi vysoký práh pro lidi všech kategorií. To my k nim musíme přijít, a ne jen čekat, až přijdou za námi.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou