Odpovědnost médií i čtenáře
Vydání: 2016/41 Papež povzbudil věřící na Kavkaze, 4.10.2016, Autor: Aleš Palán
Co je psáno, to je dáno. Tohle úsloví stále platí.
Dobový popisek v komunistickém tisku zněl: „Projev předsedy vlády Antonína Zápotockého o poměru státu ke katolické církvi v červnu 1949 následovaly četné manifestace katolických vlastenců, na nichž promluvili uvědomělí kněží. Na snímku projev ministra Plojhara na manifestaci na Sázavě.“ Josef Plojhar byl exkomunikovaný katolický kněz, který spolupracoval s režimem, stal se ministrem zdravotnictví a vedl kolaborantské Mírové hnutí katolického duchovenstva. Repro KT
Ne, že by všechno, co se v médiích objeví, byla pravda. I sebevětší hloupost, kterou si přečteme, má však moc ovlivnit naše myšlení, napáchat spoustu bolesti a zažehnout nedorozumění. Vyřčené slovo nejde vzít zpět – u slova psaného to platí tuplem.
Média by měla objektivně informovat, případně přinášet kvalitní zábavu. Podle některých by měla také vést a vychovávat. Opak je bohužel často pravdou – klasická média i sociální sítě jsou prostorem, kde se dnes daří nelogickým fabulacím a nepodloženým obviněním. Právě úloze médií se budeme věnovat v tomto tématu KT.
Ti starší si vzpomenou na knihu reportáží komunistické ikony Julia Fučíka ze Sovětského svazu V zemi, kde zítra již znamená včera. Nadšené obrázky z budování nových pořádků, které zajistí všemu lidstvu zářnou budoucnost. O pokroku a dostatku v SSSR třicátých let 20. století nepsal jen prominentní komunistický novinář. Vzpomeňme na forbínu Voskovce a Wericha po jejich návratu ze SSSR. Komici se smáli, že proto, aby Rusové skryli hladomor, z něhož je Západ obviňuje, dají všem lidem velmi rafinovaně dosyta najíst. Publikum Osvobozeného divadla se popadalo za břicha – a na Ukrajině umíraly hladem miliony rolníků. A na popraviště putovaly stovky intelektuálů, umělců, kněží, učitelů…
Někdy může jít o nedorozumění, jindy o zlý úmysl. Často člověk jen nezná celou skutečnost a dělá předčasné závěry. Být novinářem vyžaduje zvýšenou míru odpovědnosti. Jak ale v našem rozhovoru říká bývalý zahraniční reportér ČT Josef Pazderka, ke společenské situaci se dnes veřejně vyjadřuje každý, kdo má internet a používá sociální sítě.
Že výmysly a zkreslování pravdy nejsou výsadou 20. a 21. století, dokládá další pracovník ČT David Lukšů, který se historii žurnalistiky dlouhodobě věnuje. Ve svém textu poukazuje například na praktiky J. Pulitzera. Dá se tvrdit, že Pulitzerovu cenu by nezískal.
Vždy je dobré o svém stanovisku pochybovat
O tom, jaké to je být vystaven denunciační kampani, ví mnoho i církev v ČR. Katolíkům nebylo nakloněno mnoho novinářů ani za první republiky, existovaly však svobodné platformy, kde mohl zaznívat korigující hlas. Nástupem komunismu se situace změnila a Vatikán se stal synonymem zpátečnictví a válečného štváčství. Této situaci se věnujeme v dalším textu dnešního tématu. Zbývá doplnit, že čtyřicet let komunistické propagandy přineslo své ovoce a bolševické řeči namířené vůči věřícím slýcháme často i dnes – a to nejen od komunistů.
Toho, kdo – byť nevědomky – šíří nepravdu, můžeme lidsky pochopit. To z něj ale nesnímá odpovědnost. Vždy je dobré o svém stanovisku pochybovat, dívat se kolem sebe, hledat podložené zdroje. I ve třicátých letech, kdy většina české „kulturní fronty“ horovala pro Sovětský svaz, bylo mnoho těch, kteří uvažovali vlastní hlavou. A dnešní doba nás staví před podobnou výzvu.
