Vydání: 2021/4 Pronásledování sílí, 19.1.2021, Autor: Jan Paulas

Hned tři evangelisté nám zachycují Ježíšův vtipný příměr o tom, že mladé víno se nemá nalévat do starých měchů, jinak je roztrhne a vyteče. Mladé, živé víno patří do nových měchů. Ale jen Lukáš dodává Ježíšův vtipný dovětek, že „žádný, kdo pije staré, nechce nové. Řekne totiž: To staré je lepší“ (Lk 5,39). Mířil tím samozřejmě na farizeje, kteří byli zvyklí na „staré víno“ (tj. zákonické náboženství) a nemohli přijít na chuť „novému vínu“ (svobodě Božích dětí), dělali kyselé obličeje a nejraději by zůstali při starém. Moc se ale těm farizejům nesmějme, jejich pocity nám totiž nejsou cizí. A jak dobře víme, Ježíšova slova platí i do našich dnů. Co jsou ony staré měchy dnes? Někoho hned napadne sto a jeden příklad. Jen si nepleťme staré měchy s živou tradicí, ale pouze s těmi věcmi, které brání živému vínu, evangeliu, přirozeně se rozpínat a hledat nové formy sdělení. Aby oslovilo i lidi, kteří těm starým měchům vůbec nerozumí. Obvykle to začíná už u našich slov, když máme něco říct o naší víře, o důvodech naší naděje.
Teolog Josef Zvěřina svým žákům často kladl otázky typu: „Představ si, že jsem nevěřící v hospodě, tak mi vysvětli, co znamená…“ A tím slovem, co měli vysvětlit, mohla být „milost“, „spása“, „hřích“… A když začali obvyklými náboženskými frázemi, Zvěřina je přerušil slovy: „Tomu tvému nebeskému nářečí vůbec nerozumím!“ A nutil dotyčného začít znovu, formulovat vlastní porozumění danému tématu.
Nejde přitom zdaleka jen o jazyk. Pak by stačilo vytvořit církevně-český slovník. Nejde ani o taktiku, že se naučíme líbivě mluvit, ale přitom v našem myšlení zůstane vše při starém. Zejména mladý člověk je na něco takového hodně citlivý a bere to jako snahu o manipulaci s ním. Pastorální teolog P. Michal Kaplánek se zamýšlí právě nad tím, jak je důležité být v této věci poctivý i za cenu omylu, nebo že – slovy papeže Františka – budeme cítit po ovcích. Ten ovčí odér může mít nejrůznější podobu. Jedné z nich se nebáli dva evangeličtí faráři, kteří se stali youtubery, tedy těmi, jimž dnes mladí lidé na sociálních sítích nejčastěji i nejraději naslouchají. A pak jsme se zeptali dalších, kteří se nebojí „nových měchů“ a snaží se srozumitelně hovořit o víře s dnešním člověkem. Novou zkušenost jim přinesla i stávající pandemie.
Trefně to vyjádřil P. Tomáš Petráček ve svém knižním rozhovoru „Naděje v dějinách“ (Vyšehrad 2020): „Problém obvykle nejsou lidé, kteří o křesťanství nic moc nevědí. Ti jsou naopak otevření, mnohdy lační po tom, něco se dozvědět. Problém jsou spíš ti, kdo mají jasno.“ Tedy ti, pro něž je křesťanství něčím, „co je definuje, čím se vymezují vůči svému okolí, a co si tedy musejí chránit a hlídat. To je pak ale jen nástroj sebepotvrzení, z něhož se lehce ztratí skutečný duch. Pokud však chápeme náš vztah k Bohu – individuálně i jako církevní společenství – jako neustále se odehrávající, jako stále otevřený, nehotový, dynamický proces, jsme mnohem otevřenější k tomu, vnímat současnost a její potřeby a inspirovat se jimi.“ Že nejde o nic nového, svědčí i slova P. Josefa Zvěřiny níže. Napsal je před více než padesáti lety na stránkách Katolických novin. Nemáte stejně jako já pocit, že to napsal dnes ráno?