Některé překážky nesmíš podlézt
Vydání: 2022/17 Kéž Kaina v nás přemůže Kristův pokoj, 19.4.2022, Autor: Karel Pučelík
Jedním z nejslavnějších sportovců české historie byl slávistický útočník Josef Bican, který si za každých okolností zakládal na víře a slušnosti. Stejné hodnoty a otcův odkaz dnes brání jeho syn IVAN BICAN, který si třeba nepřeje, aby otcovo jméno bylo spojováno s čínskými investory klubu.
Josef Bican jako kapitán vítězného výběru Prahy proti Paříži v roce 1947 na Letné. Snímek ČTK
Váš otec se narodil se ve Vídni a dokonce hrál i za tamní reprezentaci. Proč se nakonec rozhodl pro život v Československu?
Otec měl Prahu rád, před válkou ji považoval za jedno z nejhezčích a nejmodernějších měst Evropy. Měl rád i český venkov – jako kluk jezdíval za babičkou na prázdniny do Sedlic na Strakonicku. I v době, kdy už hrál za národní mužstvo Rakouska, za ní jezdil. Také chytřejší způsob českého fotbalu mu vyhovoval více než rakouský. Česky se ale naučil až po přestupu do SK Slavia Praha.
Jak váš otec přemýšlel o své roli sportovce? Byl si vědom toho, že k němu lidé mohou vzhlížet a hledat v něm vzor?
Fotbal miloval, byl pro něj vším. Díky tomu a úžasnému talentu dosáhnul absolutní špičky. Uvědomoval si svoji popularitu a odpovědnost k mladým lidem, kteří ho měli jako svůj vzor nejen ve fotbale, ale také v chování, oblékání a jeho názorech. Nikdy nezapomněl, že byl chudý vídeňský kluk, a díky tomu měl k dětem a mladým lidem krásný a odpovědný vztah. Jak mohl, tak je podporoval, pořádal pro ně setkání, kde jim ukazoval fotbalová kouzla a triky s míčem, vysvětloval jim fotbalové myšlení, ale také s nimi mluvil o důležitých věcech života.
Jaký byl v osobním životě? Ovlivňovala ho i víra?
Především měl rád lidi jaksi přirozeně, oni to vycítili a měli rádi zase jeho. Říkával, že mu komunisti vzali skoro všechno, ale tohle mu vzít nemohli. Měl úctu k lidem bez rozdílu společenského postavení – pro něj bylo důležité, jaký to byl člověk, a ne čím byl. Na moji otázku, proč odmítl nabídky nacistů a komunistů, mi odpověděl: „Ivane, určitě ne proto, abych byl hrdina, ale abych sám před sebou zůstal slušným člověkem.“ Byl věřícím katolíkem jako moje maminka a k víře v Boha a Ježíše Krista se oba kdykoliv, a to i za nejtěžší komunistické represe v 50. letech, veřejně hlásili. Otcův vztah k lidem a ochota jim pomáhat byl podle mě důkazem pravosti jeho víry.
Jak později snášel dobu perzekuce, když se režimu znelíbil jako „buržoazní sportovec“?
Komunistickou perzekuci snášel čestně. Říkával: „Nádenická práce mi nikdy nevadila, byl jsem zvyklý na fyzickou námahu z tréninků, ale bolelo mě srdce, protože jsem věděl, že nemůžu uživit svoji rodinu.“ Samotná obvinění od komunistů mu nevadila. Považoval je za stejné zločince jako nacisty, jejich zavržení nebo naopak ocenění pro něj nemělo cenu.
Co všechno musel podstupovat?
Pracoval několik let jako nádeník, jinak nemohl, protože to byl příkaz vedení Ústředního výboru KSČ. Vykládal vagóny s dlažebními kostkami nebo pracoval jako kopáč ve výkopech a pomocný dělník na montážích.
Označení, že je buržoazní typ člověka, se vždycky smál: chudý kluk, co dělal stojky na továrním komínu za pár grošů, aby si s bratrem mohli koupit trochu jídla na zahnání hladu, byl pro komunisty buržóa. V podstatě jen proto, že s nimi nechtěl mít co společného a také jim dával jasně najevo. Když mu po dvou letech nádeničiny nabídli místo krumpáče spolupráci, tak jim řekl: „Přestože mám svou manželku rád a své děti taky, tak radši zůstanu u krumpáče.“ A bez pozdravu odešel.
Prý ale nikdy nebyl hrubý ani zahořklý.
Ano, nikdy nebyl zahořklý, a když mluvil o komunistech, nesnižoval se ani k vulgaritám. Nestáli mu za to, aby se k tomu snížil.
Ale například ve Vídni by se mu určitě mohlo dařit lépe...
O emigraci nikdy neuvažoval. V roce 1957 mu bylo povoleno přes rakouskou diplomacii, aby navštívil svou těžce nemocnou matku. Jako jediný jsem s ním mohl jet i já, to mi bylo jedenáct. Rapid Vídeň mu nabídl místo šéftrenéra s velmi dobrými podmínkami, ale otec to odmítl. Obával se, že kdyby to udělal, moji maminku a bratra Pepika by vystěhovali z bytu a skončili by někde v pohraničí. A tak zase jeho charakter vyhrál a vrátil se zpátky do Prahy pro krumpáč a lopatu... Jako by poslechl Kristovo vybídnutí: „Vezmi svůj kříž, zapři sám sebe a následuj mne.“
Co vedle skvělých výkonů považujete za jeho odkaz vy osobně?
Především mě naučil si vážit lidí a chovat se k nim slušně. Nejen proto, že se to podle společenského řádu má, ale především proto, že úcta k lidem je i úcta sama k sobě a k Bohu. A to nejen skrze rty, ale především skrze srdce! Učil mě přes všechny chyby, které mám a všichni máme, být slušným a nápomocným člověkem vůči těm, kteří to potřebují – a to i na svůj úkor. Pamatuji si jedno jeho poučení: „Ivane, my všichni chybujeme, jsme jen lidi. Jsou ale překážky, které nemůžeš podlézt, aby se z tebe, z toho chybujícího člověka, nestal gauner.“ A to je pravda, to je pro mě zavazující.
Je o vás známo, že otcovo jméno bráníte i dnes. Například jste nechtěl, aby slávistický Eden nesl jméno vašeho otce, když klub vlastní společnost z komunistické Číny.
Z principu odsuzuji zločinný režim, stejně jako to dělali moji rodiče. Chráním a obhajuji svého otce proto, jakým byl člověkem. Člověkem, který si přes všechnu popularitu i nespravedlivé ponížení ponechal ve svém srdci víru v Boha. Proto si ho vážím, neboť vím, že jednal v nejdůležitějších věcech svého života správně.
KAREL PUČELÍK
Sdílet článek na:
