26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nejsme poslední křesťané, ale avantgarda

17. 1. 2017

|
Tisk
|

Jak obstát uprostřed nevěřícího okolí se svou vírou? Podle pastorálního teologa Michala Opatrného z Teologické fakulty Jihočeské univerzity nám odpovědi nabízí samotné Písmo. Dokonce jsou starší než samo křesťanství.

Vydání: 2017/3 Pochod pro Aleppo, 17.1.2017, Autor: Jiří Macháně



„Situaci podobnou té naší zažívali Židé, když se ocitli v babylonském zajetí. Prošli frustrací z vyhnanství ze zaslíbené země a postupně docházejí ke zkušenosti, že Bůh je neopustil, že jeho blízkost není vázána na území nebo vnější formy. Tehdy vzniká i řada novinek – třeba synagoga. Do té doby měli jen jeruzalémský chrám. Zjistili také, že mohou svou víru otevřít i těm, kdo se jako Židé nenarodili, a tehdy se objevuje institut konvertitů k židovství – proselyté. Rodí se i překlad Bible do řečtiny, angličtiny starověku,“ popisuje Michal Opatrný. Starozákonní zkušenost bychom podle jeho slov mohli zúročit i v naší době. „Bůh je totiž stále s námi i v sebevětší diaspoře. Jsme jeho děti, bratři a sestry Krista. Dostali jsme všechno potřebné, abychom byli křesťany v často dezorientované a ustrašené společnosti. Jsme Kristovým královským kněžstvem, k němuž jsme byli vysvěceni křtem,“ připomíná Michal Opatrný. Z toho podle něj vyplývá, že musíme hledat i nové způsoby, jak hovořit s lidmi o Bohu.
Co otvírá srdce lidí?
Nikoliv co, ale kdo. Před přílišnými kalkuly v hovorech o naší víře proto varuje dominikán P. Romuald Rob. „Srdce lidí otevírá v první řadě Bůh. My mu musíme připravit cestu, čehož rozhodně nedocílíme volbou vzletných a složitých vět nebo tím, že se postavíme do pozice kazatelů,“ zdůrazňuje duchovní správce farnosti v Karlových Varech – Rybářích, který se podílí na řadě televizních pořadů a spolupracoval například i na filmu Anděl Páně 2.
Naproti tomu doporučuje spíše dbát o svůj vztah k bližním. Mít lidi rád. Takový postoj evangelizace nazývá P. Rob „apoštolátem přátelství“, který znamená „běh na dlouhou trať“. Ale například i zdánlivou samozřejmost – nepovyšovat se na ty, kdo Boha neznají. P. Romuald Rob připojuje i radu papeže Františka: Být pokorným milovníkem druhých lidí. „Každé naše snažení v dialogu o Bohu musí doprovázet vědomí, že jsme jen oslové, na nichž jede Kristus Pán k lidem podobně jako při vjezdu do Jeruzaléma,“ zdůrazňuje tento dominikán.
Evangelizace znamená spíše se zaměřit na svědectví života a „čekat na přihrávky od kapitána“, jak s nadsázkou doplňuje. „Pán Bůh nám lidi posílá. Musíme jen vidět jeho znamení a přijímat je. Vždyť s nimi žijeme,“ říká P. Rob.
Oni jsou normální!
Zkušenost z řady evangelizačních akcí i soukromých rozhovorů ukazuje, že lidé dříve křesťanství uzavření jsou v kontaktu s věřícími často udivení „normalitou křesťanů“. Podle někdejšího generálního vikáře litoměřické diecéze a nynějšího generálního sekretáře ČBK P. Stanislava Přibyla předsudky lidí vůči církvi obvykle berou za své právě v obyčejném osobním setkání s věřícími. „Na jedné straně mají lidé zažité nějaké klišé, a najednou přichází zkušenost. Většinou reagují zmíněným údivem – často i přímo vyřčeným: ‚Jé, já jsem nevěděl, že jste takhle normální!‘ Náš úkol je lidem tuto zkušenost víry, křesťanství a církve přinést,“ zdůrazňuje P. Přibyl.
Bez našeho přičinění jsou totiž lidé ve vztahu k církvi odkázáni jen na svou (ne)znalost historie, desítky let živené předsudky a na média. Běžně také velmi těžko nerozumíme vztahům a životu jiných rodin. Prostě s nimi nežijeme, a dokud nám nedají nahlédnout do svého prostoru, můžou nám připadat zvláštní. Podobné je to i se vztahem většinové společnosti k církvi. „Papež Pius XII. říkal, že nejhorším důsledkem dědičného hříchu je nevědomost. A tím, že nevstupujeme do vztahů s naším okolím, nejsme vidět a slyšet v médiích, ji rozhodně neproměníme,“ podotýká P. Rob.
Přitom na řadě míst už lidé nemají v druhé generaci přímou zkušenost s církví. Bývají proto už i méně „vybaveni“ předsudky. Aspoň to tvrdí ze své praxe na severu Čech P. Přibyl. „Nejsou zvědaví, spíš zvídaví. Nepokládají otázky o skandálech, kauzách a majetku. Ptají se na hodnoty a vše, co je spojené s krásou. Zajímá je duchovní hudba, podivují se rozmanitosti a barvám liturgie, láká je architektura. V tu chvíli se mi už tolikrát otevřel prostor k prostému hovoru, který nás přirozeně přivedl k Bohu,“ dělí se o postřehy P. Přibyl. Jak říká, tito lidé jsou zároveň plaší. „Nejde na ně jít s kanónem nauky, požadavků, imperativů a kostelního jazyka. Cítí se pak tlačení někam do neznáma. První kontakt může být křesťanstvím jen posolený nebo marinovaný. Nemusíme o něm rovnou mluvit. Ono úplně stačí, když něco poctivě uděláme, chováme se a jednáme, jak nás k tomu Pán povolal. Pak stačí jakoby ukázat legitimaci: říci jen prostě ‚jsem křesťan, tak tady nebudu lhát‘,“ nabízí cestu P. Přibyl.
Křesťané ve zmateném světě
To, co zažíváme nyní v Evropě, znali už první křesťané. „Naše doba bývá už několik desítek let přirovnávaná k prvním letům křesťanství. Podobné problémy řeší už apoštol Pavel, když píše do Korintu. Do přístavu, kde se setkává Západ a Východ, lidé mnoha náboženství a kultur. Je to takový zmenšený model dnešního světa. Podobně tam zažívali bohatství i ohrožení,“ vysvětluje teolog Michal Opatrný. „Apoštol Pavel tamním křesťanům radí, aby byli všem lidem skutečně nablízku. V naší sekularizované společnosti to znamená být k druhým otevřený. Naučit se s nimi odlišně komunikovat. Nesmíme se pořád snažit vměstnat je do naší jedné kostelní škatulky, ale vyvinout různé přístupy,“ připomíná teolog Michal Opatrný.
Těžkosti starého kontinentu jsou podle oslovených teologů spíše výzvou. „Máme problém s islámem? Ne, spíš je to velká příležitost. Pokud si Evropa zakázala mluvit o Bohu a programově se odkřesťanšťovala, ba dokonce si zvykla se křesťanství vysmívat, parodovat ho a zesměšňovat, tak není divu, že muslimové by chtěli Evropu islamizovat. Skutečně ale není v Evropě dost lidí, kteří by křesťanství přinášeli, nabízeli a žili?“ ptá se dominikán Rob.
Islám a jeho kultura je podle něj pro křesťanství obrovská nahrávka. „Pokud se ukáže, že Evropa nemá náboženskou ideu, ale příchozí muslimové ji mají, pak není divu, že v Evropě chtějí mluvit o Bohu, tedy ji islamizovat,“ zdůrazňuje P. Rob. Přitom křesťané rozhodně nejsou ti, kdo jsou odstrčení do kouta. Například když islámští teroristé zavraždili ve Francii při mši svaté P. Hamela, otevřel se v médiích velký prostor pro křesťanské svědectví. „Naše zboží je fakt dobré a unikátní. Ale je třeba to říkat, jako to dělal Kristus Pán. Nebál se chodit na hostiny, svatby, tancovačky. A k druhým se musíme stavět bez odsuzování a s pokorou, stejně jako on. I když věděl, že samařská žena měla pět mužů, tak k ní přistupuje se žádostí o vodu,“ připomíná P. Romuald Rob.
Jsou nám nakloněni
V některých českých diecézích už kněží popisují pozici křesťanství ve většinové společnosti jako cosi exotického, jako zajímavé neznámo, které je hodno objevení. Nedávný průzkum ČBK, který zjišťoval názory lidí na Boha a církev, podle slov plzeňského biskupa Tomáše Holuba ukázal, že polovina lidí v jeho diecézi je křesťanství pozitivně nakloněno. Takovou informaci i on sám označuje za „obrovskou výzvu“.
Odpověď z naší strany přitom nemusí být velkolepá nebo komplikovaná – radí P. Přibyl. A rozhodně bychom neměli propadat skepsi. „Do tohoto světa patříme. Nejsme poslední křesťané, ale naopak avantgarda,“ povzbuzuje P. Přibyl.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou