Vydání: 2023/28 Prosby za radost a pokoj, 11.7.2023, Autor: Filip Breindl

S ředitelem Sekce pro mládež České biskupské konference P. ROMANEM KUBÍNEM hovoříme o tom, jak samotným farnostem může prospět podpora akcím, jako jsou Světové dny mládeže v Lisabonu.

Myslím, že v pastoraci je vždycky dobré, když je něco zaměřené pro určitou kategorii: pro mladé, seniory, svobodné, rozvedené a tak dále. Význam to má už v tom, že se lidé z dané kategorie mezi sebou potkávají. Na druhou stranu, kdyby takové akce byly uzavřené, asi by to bylo kontraproduktivní, zvláště ve farnostech. Takže na celostátní i celosvětové úrovni je moudré, aby docházelo k propojení. Papež František to často zmiňuje a téma mezigeneračního dialogu je v dnešní době hodně důležité. Možná se nám stalo, že jsme se věnovali jednotlivým skupinám, ale ony mezi sebou neměly tak bohatou komunikaci.

Při přípravách v některých farnostech jsem zaznamenal, že mladí lidé vystoupili před farníky, vysvětlili, proč tam chtějí jet, poprosili o modlitbu, případně nachystali nějaké občerstvení. Byla to příležitost si o daném setkání popovídat i neformálně. A výzva, aby navštívili někoho staršího, když třeba nemají svoje prarodiče, je důležitá, protože papež podtrhuje, že bez dialogu mezi generacemi dojde k jakési skartaci jedné i druhé strany. Je třeba, aby mladí dovedli naslouchat a staří uměli sdílet radost a povzbuzení. A všichni aby zakoušeli, že k sobě patříme, že nejsme rozděleni a proti sobě, ale na jedné lodi, a že je obohacující, když jsme spolu.

Musí to být v nějaké míře přítomno. Zrovna tato akce má spíše vnitřní, formační ráz, takže ve vycházení ven může jít o nějakou drobnost. I teď papež zmínil, že velkým povzbuzením bylo třeba to, když mladí lidé spolu se staršími teď v Lisabonu chystali pro účastníky poutnické balíčky. To jsou momenty, u nichž je dobré, aby nastaly. Při samotném setkání k tomu není tolik prostoru, protože to množství mladých lidí na takové akci je obrovské. Vzpomínám si ale, jak jsem v Krakově v roce 2016 obdivoval staré lidi: když jsme šli na program, který probíhal na Poli milosrdenství, a nazpátek, oni stáli celé hodiny na ulicích a na balkónech a mávali nám. Brali nás jako poutníky a alespoň prostřednictvím televize tam byli s námi. Nebylo to rozdělené na „oni a my“, ale společné. Věřím, že Portugalsko má také podobnou kulturu.

Ten užitek není okamžitě vidět. Není to tak, že někdo jede na školení, vrátí se a něco nového umí. Zkušenost s celou církví, se svými vrstevníky, je něčím nepřenositelným. Možná je to těžké vysvětlit i vlastním rodičům. My ale mladé lidi povzbuzujeme, aby to zkoušeli a vyprávěli o tom, co prožili. Je to zkušenost, která se nezíská v malém farním společenství. A znám i desítky těch, kteří při takovém setkání objevili své povolání, že se jich Pán dotkl. Nemohu slíbit, že to tak bude, ale věřím, že toho Pán využije a pomůže mladým lidem pochopit, kam je zve.

Ano. Znám osobně několik lidí, kteří pak vstoupili do kláštera nebo působí jako kněží. Nebylo to tedy nějaké chvilkové zahoření, ale dotek Pána Boha. A znám i rodiny, které vznikly poté, co se mladí lidé potkali na různých cestách. Teď jsou z nich skvělé manželské páry.

Minulé setkání v Panamě se trochu vymykalo jak vzdáleností, tak i zimním termínem, kdy málokdo mohl jet, ale při běžných setkáních tomu tak je: bývá uspořádána národní sbírka na podporu účastníků, ale ještě lepší je, když se to koná ve farnosti jako pomoc konkrétnímu člověku. Myslím, že když je to dobře zorganizované, lidé se rádi podělí a pomohou. A nahrává to i tomu, aby se mladí lidé učili nebát se říci si o pomoc a nebát se ji také přijmout. Člověk se pak cítí jako v rodině: není to „něco za něco“, já ti dám peníze a ty mě budeš mít rád, ale je to bezpodmínečná láska. Někteří mladí lidé takovou zkušenost ze své rodiny nemají a teď ji mohou zakusit ve farnosti.

Určitě povědomí roste a projevují se v něm vlastní zkušenosti rodičů. Samozřejmě někteří mají i obavy nebo nejistotu, zda na to jejich děti ještě nejsou malé. Nemálo rodičů je ale otevřených tomu, že jejich kluk či holka už brzy vyrazí na mezinárodní dobrovolnickou službu do Lisabonu. To je nový jev, se kterým jsme se dříve nesetkávali. Dnes mladí lidé ovládají jazyky mnohem lépe než dřív, mohou posloužit druhým – a služba člověka proměňuje.