26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Naše výchova byla pevná i chápající

20. 1. 2015

|
Tisk
|

Učitele systematické teologie, děkana Katolické teologické fakulty UK v Praze a kanovníka vyšehradské kapituly jsme tentokrát pozvali k rozhovoru kvůli jeho mimořádným rodinným vazbám: P. PROKOP BROŽ se svými bratry tvoří kněžský čtyřlístek.

Vydání: 2015/4 František strhl miliony Filipínců, 20.1.2015, Autor: Václav Štaud

Jaroslav, nejstarší z nás, je mým kolegou na pražské fakultě, učí biblistiku. Druhý se narodil Václav. Jelikož ale nejdříve studoval lesnictví, je z nás služebně nejmladší – jako karmelitán žije v klášteře v Kostelním Vydří a působí v okolních farnostech na jihu Vysočiny. A Vojtěch, spirituál Biskupského gymnázia v Hradci Králové, učí také na katedře náboženské výchovy Pedagogické fakulty královéhradecké univerzity. Jen pro úplnost dodávám, že máme ještě tři sestry.
Brali to jednoznačně jako dar Boží. Otec sám prožil několik let v semináři, odkud jej totalitní režim násilím poslal k PTP – a pak mu znemožnil návrat. Založil tedy rodinu. Výchova v ní byla hluboce náboženská a z každého dalšího kněze se oba rodiče upřímně radovali. Maminku jsem viděl smutnou jen ve chvílích, kdy jsme odjížděli studovat do Říma. Patrně ji trápila myšlenka delšího odloučení.
Já bych ten druh naší výchovy nazval pevným a současně chápajícím. Na jedné straně jsme cítili mnoho lásky a měli dostatek volnosti, přitom v nás rodiče důsledně pěstovali vědomí povinnosti. A že má-li něco dobrého vyrůst, musí to být nejdříve uspořádané, bez chaosu. Běhat a křičet bylo dovoleno na hřišti, kdežto zlobit v kostele bylo něco nemyslitelného.
Ano, jejich role byly pevné. Společné ranní i večerní modlitby vedla vždycky maminka, dělala to s velkým citem. Byla s námi doma a vzorně pečovala o naše těla i duše. U jídla zase řídil modlitbu tatínek. Přestože byl prostý dělník, obdivovali jsme jeho schopnost lehce a zároveň výstižně komunikovat, vést nás k dobru všeho druhu. Jako kostelník a varhaník šel příkladem i v obětavé službě farnosti.
Pro nás všechny byly hodně důležité také vztahy s ostatními rodinami ve farnosti a postavy jednotlivých kaplanů, kteří naším rodištěm – Červeným Kostelcem – postupně procházeli. Byli mladí a své nadšení dokázali předávat dál. Moji víru a vztah k církvi tak velmi pozitivně ovlivnil P. Josef Kuře. Dodnes jsem mu za to vděčný. Přitom sám později odešel z jezuitského řádu i z kněžství a oženil se. I tento zvláštní rozpor mě ale cosi naučil: sledovat příběhy lidí okolo s pokorou, bez příkrých soudů.
V naší farnosti byl život vždycky velmi pestrý a přátelský. Věřící lidé se tam mají navzájem rádi, tvoří dobrou a pevnou partu. Proto je tam i velký počet duchovních povolání. Od druhé světové války už se hovoří o dvou desítkách kněží. Bratři Brožovi proto nikoho nepřekvapili – lidé z nás měli stejnou radost jako ze všech ostatních, žádnou řevnivost jsem nikdy nepocítil. Připomínám, že v období našich postupných primicí vyšli ze stejné farnosti mimo jiné P. Tomáš Holub, dnešní generální sekretář ČBK, nebo jezuita P. Jan Regner.
O tom jsem přesvědčen. Zatímco za život a výchovu vděčíme hlavně rodině, k daru kněžství je kromě Boží vůle vždy nezbytný dobrý vliv farnosti. A nejlepší je, když se každá rodina otevře dokořán životu místní církve a podílí se na jejích vnitřních vztazích. Červenokosteleckou farnost bych navíc rád pochválil za dvě specifika: zbožnost mužů, kterou všude neuvidíme, a průběžné putování obrazu Panny Marie mezi rodinami, které se u něj modlí také za duchovní povolání.
U starších bratrů nevím, mohu mluvit jen za sebe. Když šel na bohosloví Vojtěch, snil jsem na gymnáziu o práci lékaře. Jakmile jsem ale zanedlouho sám uslyšel volání a začal váhat, pomyšlení na bratra mi pomohlo. „Když si to mohl dovolit on, zvládnu to také,“ řekl jsem si.
Jaroslav jako prvorozený a také nejdříve vysvěcený se přirozeně ujímal úkolů předsedat při různých příležitostech: u oltáře i při domácí oslavě. V jeho případě navíc všichni víme, že se na něho můžeme vždy stoprocentně spolehnout. Pokud ale jde o naše vztahy, ty jsou nejen bratrské, ale i demokratické. Vždy se na všem chceme a také dokážeme dohodnout, navzájem si umíme pomoci.
Moc často už to nejde, ale na dvě akce ročně se vždycky těšíme. Na jaře, letos to bude v dubnu, se sejdeme, abychom oslavili všechny narozeniny současně. A v letních měsících už máme dlouholetou tradici vyšlápnout si jako rodina k Panně Marii do Vambeřic. Od nás z Náchodska to není daleko. Nejdříve jsme tam chodili pěšky děkovat a prosit jen my čtyři a moc se nám to líbilo. Nyní se přidávají i tři naše sestry s manžely a jejich dětmi. Bývá to moc pěkná, radostná rodinná pouť.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou