26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nad úspěchem islámu si kladu otazník

23. 4. 2013

|
Tisk
|

Islám dnes vzbuzuje mnohé emoce i strachy. A to nejen v Evropě, kde muslimové dosahují počtů, jaké zde nikdy nebyly. O možnostech novodobé islámské ofenzivy hovoříme s naším předním islamologem a arabistou profesorem LUBOŠEM KROPÁČKEM.

Vydání: 2013/17 Pouť kněží na Velehradě se vydařila, 23.4.2013, Autor: Martin T. Zikmund

Téma: Islám

Židovský filozof Martin Buber pravil, že „úspěch nepatří mezi Boží jména“. Dnes jsme svědky celosvětové expanze islámu. Zdá se, že ten výrok pro muslimského Alláha jako by neplatil…

Muslimové sami rádi poukazovali na úspěch jako důkaz správnosti Muhammadovy mise už po prvním vojenském vítězství v bitvě u Badru. Ale podíváme-li se na současný stav tohoto náboženství, můžeme se kriticky ptát, zda dnešní vnitřně silně rozpolcený islám lze opravdu označit za jednoznačný úspěch.

Nicméně nelze popřít, že statisticky islám roste, dnes je muslimů více než katolíků a očekává se, že se časem stane vůbec nejpočetnějším náboženstvím. 

Ano, ovšem ten početní růst muslimů je dán velkou porodností a lepší zdravotní péčí než v minulosti. Islám v tom hraje určitou úlohu důrazem na spořádanou rodinu. Jen dodejme, že i ta porodnost se v muslimských rodinách v současné době poněkud snižuje, ale stále zůstává plusová – na rozdíl od situace v postkřesťanské Evropě, kde je populační vývoj minusový.

Nejen statistiky napovídají, že islám je úspěšné náboženství. Mnozí totiž vidí ten důvod ve vnitřním uspořádání islámu, v tom, že je jednoduchý, snadno srozumitelný…

Tento argument můžeme často slyšet z úst muslimských mluvčích. Platí do určité míry – například v subsaharské Africe v prostředí tradičních afrických náboženství, kde si vzájemně konkurují křesťanské a muslimské misie a kde se islámské pojetí jedinosti Boží jeví pro adresáty jako jednodušší a srozumitelnější než mnohem náročnější trojiční teologie křesťanská. Nelze ale nezmínit, že zdejší islámské misie jsou dobře financovány ze zdrojů ropných monarchií…

Platilo to i v 7. století, když islám převálcoval severní Afriku…

Lze o tom uvažovat. Určitě byly vnitřní křesťanské spory právě v těchto oblastech osudným momentem.

Když jsem kdysi studoval v Indii, poznal jsem, že islám tam ve svých řadách mnohem přesvědčivěji odboural kastovnictví, než se to podařilo tamním historickým církvím. Mnoho dalitů, tato nejnižší vrstva indické společnosti, nakonec volilo islám, či dokonce konvertovalo dvakrát, nejprve ke křesťanství, pak k islámu…

Myslím, že to, co jste zažil, je historicky nepochybná skutečnost, která možná platí stále. Postavení dalitů je v Indii stále určitým problémem, přestože indická ústava hovoří o sekulárním státu. Fakt je, že kastovnictví je tam stále společenskou realitou, která může mít i tyto dopady.

Takže jediný Bůh a absolutní rovnost mezi lidmi. To zní srozumitelně…

Přesně tak. V měsíci ramadánu se po třicet dní mají postit stejně bohatí jako chudí. I bohatí mají poznávat, co to znamená mít hlad. Nemyslím ale, že by to mělo nějaké výrazné sociálně zjistitelné důsledky, ale jako princip…

Projevuje se tato rovnost i při poutích do Mekky?

Ano, ty jsou manifestací univerzálního, mezinárodního islámu, kde tytéž obřady v témže oblečení mají vykonávat věřící bez ohledu na svou národnost a sociální postavení. Využívají to i někteří muslimští státníci, kteří se takto nechávají fotografovat – a tyto fotografie pak patří do galerie politicky využívaných portrétů.

A jak je to se sociálním učením islámu?

Muslimové rádi zdůrazňují, jak se právě islám snaží o spravedlivé uspořádání společnosti. A pokud jde o sociální aspekty, jedna ze základních povinností muslimů je platit tzv. zakát, což se překládá jako almužna nebo daň či příspěvek na charitu. Přičemž je stanovena její minimální roční částka.

Kdo rozděluje, kam se vybrané peníze dávají?

Není to zcela jednotné. Platí, že v jednotlivých obcích či městských čtvrtích jsou výbory, které zpravidla po konci ramadánu tento příspěvek shromažďují a poukážou ho na sociální účely.

Takže není nutné platit zakát v mešitě?

Není to nutné, ale také se to děje. V Praze skutečně mají v mešitě schránku, kam mohou zdejší muslimové dávat svůj zakát. Anebo ho posílají složenkou, když si ho sami vypočítají. V Pákistánu se užívá systém, jenž se anglicky nazývá check-off. Muslimskými autoritami se ovšem považuje za problematický, poněvadž se z vkladů muslimských střadatelů v bankách automaticky odečítá oněch kýžených 2,5 %.

Je v islámu ještě nějaká sociální zajímavost kromě zakátu?

V afrických podmínkách může být pro místní obyvatele na islámu přitažlivější to, že umožňuje polygamii, zatímco křesťanské misie proti ní vystupují. V místních podmínkách záleží na tom, kdo představuje kulturně výraznější sílu. Vedle toho muslimské misie poukazují na určitý osten vůči křesťanům tím, že argumentují kolonialismem a působením křesťanských církví v tomto rámci, což ale není historicky zcela správné.

Jak je to třeba s právní ochranou potomstva v islámu?

Islámské právo šaría je zde jednoznačné a nenechává žádnou možnost, aby další generace nepatřily k islámu. Zabezpečuje to tím způsobem, že žena-muslimka se může provdat jen za muslima, kdežto muž-muslim se může oženit i s křesťankou nebo Židovkou, přičemž děti přebírají náboženství vždycky po otci. V legislativní praxi muslimských zemí platí, že islám je přirozeným náboženstvím pro všechny lidi, takže v zemích, kde se užívají identifikační průkazy, se v příslušném věku každému chlapci nebo dívce do průkazu automaticky napíše, že je muslim – pokud náležitě včas danému úřadu neoznámí, že je třeba z křesťanské rodiny.

Co když si muslim vezme křesťanku a ona je nábožensky horlivější než manžel?

To je chápáno jako zcela nepřípustné. Dotyčná křesťanka smí zůstat křesťankou až do konce svého života, ale nesmí dát své děti pokřtít. To se pokládá za tak samozřejmé, že se o tom už nijak dále nediskutuje. Mimochodem je tam ještě další opatření nepříznivé pro manželku, která zůstane křesťankou – kdyby manžel zemřel dřív, ona po něm nedědí. Po muslimovi smí dědit jen muslim.

Potíž je, jak známo, i s konverzemi k jiné víře…

To je klasické středověké šaríatské právo. Odpadlictví od islámu znamená pro muže trest smrti, pro ženu pouze vězení – dokud nezmění svůj názor. Ale v moderní době se to s výjimkou nejzaostalejších částí muslimského světa přestalo praktikovat. V moderní době nastupuje jiná věc. Pokud je muž obviněn z odpadlictví od islámu, může soud ze své moci rozhodnout o zániku jeho manželství. To už se stalo v několika případech, které proběhly světovým tiskem v posledních desetiletích.

Jedním z nich byl Egypťan Násr Hámid Abú Zajd. Tento věřící muslim na káhirské univerzitě přednášel o islámu, ale Korán vykládal metodou odvozenou z biblické kritiky, tedy nemuslimským způsobem. Jeho kolegové ho obvinili z odpadlictví a podali návrh k soudu, aby zrušil jeho manželství, neboť jeho manželka-muslimka nemůže být provdána za muže, který odpadl od islámu. Soud první instance v Káhiře jeho manželství ještě nerozvedl, ale kolegové podali odvolání a další odvolací soud rozhodl, že manželství má být rozvedeno. Jeho manželka však stála za ním. Spolu pak emigrovali do Nizozemí, kde on dál přednášel o islámu na univerzitě v Leydenu.

V praxi se také stává, že člověka, který odpadne od islámu, zavrhne jeho rodinné prostředí mající v islámském světě velkou váhu.

Mohou být křesťané podle islámu spaseni, nebo ne?

Ani islámská teologie, ani islámské právo, na něž kladou muslimové ještě větší váhu, nejsou v této záležitosti zcela jednotné. Podle nejstarší tradice sdílené běžnými muslimy  se křesťané nemohou dostat do ráje, do blízkosti Boží, ale mohou pobývat v té nejmírnější vrstvě pekla. Mimochodem my máme něco obdobného v Dantově Božské komedii. Tam se muslimští učenci jako Avicenna či Averroes nacházejí v nejmírnější vrstvě pekla.

Nelze pominout, že islámu v posledních desetiletích pomohla ropa. Nevykládají si to muslimové jako Boží dar?

Ano, v ropných monarchiích v Arábii se objevila myšlenka, že „Bůh nás takto odměnil za naše dřívější ponížení“. Existují i jiné pohledy. Původem egyptský myslitel Hamed Abdel-Samad,  žijící dlouhodobě v Německu, vzbudil velkou pozornost, když ve své nové vlasti vydal asi před třemi roky knihu Zánik islámského světa, kde pranýřuje určitou nehybnost islámského myšlení těch, kteří stále vězí ve středověkých modelech přikázaného a zakázaného. A varuje, že pokud se to nezmění, až dojde ropa, octne se islámský svět ve stavu zániku. Ten se ovšem dotkne i Evropy, protože z islámských oblastí bude na ni o to víc sílit přistěhovalecký tlak. Autor této knihy není s těmito názory zdaleka sám.

Pokud jde vůbec o úspěch islámu, nad tím si kladu určitý otazník. Islám je totiž vnitřně rozdělený, rozpolcený, škodí mu extremisté, rostou tam silně odstředivé tendence, velmi kritické, a dokonce i ateistické. Přeju úspěch těm, kdo odmítají násilí a prosazují toleranci a humanitu.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou