Na své trápení nejste sami
Vydání: 2016/44 Zvony pro Sýrii zněly napříč světem, 25.10.2016
Všichni jednou zemřeme. Jde o to jak… Nelze však než souhlasit s psycholožkou Bohumilou Bašteckou, že „smrt a způsob, jakým člověk zemřel, jsou důležitější pro pozůstalé než pro zesnulého“.
Zármutek a ztrátu zachytil také fotograf Svatopluk Klesnil v cyklu Dočasná přítomnost, který mu vynesl nominaci v jedné z kategorií letošního 22. ročníku fotosoutěže Czech Press Photo. Jeho snímky z Nízkého Jeseníku budou s dalšími oceněnými fotografiemi vystaveny od 21. listopadu v prostorách pražské Staroměstské radnice. Snímek Svatopluk Klesnil / Czech Press Photo
Okolnosti úmrtí ovlivňují reakce pozůstalých i průběh procesu truchlení. Zármutek může být mírnější, pokud se jednalo o smrt ve vysokém věku a byla-li očekávaná. Předjímané úmrtí totiž přináší výhodu určitého prostoru a času k tomu, aby si umírající a jeho blízcí řekli všechno, co si ještě potřebují říct, smířili se se sebou i s Bohem, připravili se na to, co přijde, a rozloučili se. Taková smrt by mohla být nahlížena jako „dobrá smrt“, neznamená to ale, že bude pro pozůstalé méně bolestivá a tíživá. Někdy je tomu právě naopak.
Důvodů je hned několik: neustálá nejistota, „kdy a jak to skončí“, následovaná výčitkou, že si takové úvahy vůbec připouštíme. Lítost, že „nejsme statečnější“. Výčitky blízkých vůči umírajícímu, že umírá a opouští je. Předjímání nejisté budoucnosti bez milovaného člověka.
Krize je pak o to větší, pokud smrt přichází náhle, nečekaně, „nespravedlivě“ či „předčasně“, jako v případě nehody, vraždy či sebevraždy. Takové okolnosti prakticky vždy komplikují truchlení. Někdy dokonce způsobují pocit viny za přežití: „Proč jsou mrtví oni, a já žiju?“ Vyrovnat se s takovou ztrátou může být pro pozůstalé opravdu těžké.
Jak jsi to, Bože, mohl dopustit?!
Smrt blízkého člověka vždy představuje extrémní zásah do života pozůstalých. V jediném okamžiku se radikálně mění celý jejich život, existující jistoty se naráz vytratí. Nabourán je i pocit vlastní identity („Jsem ještě manželka, když mi zemřel manžel? Ne, už nejsem, jsem vdova.“) a integrity („Něco ve mně zemřelo, jako bych ztratil kus svého já.“). Dotčeny jsou vztahy s okolím („Není mi dobře samotné, ale není mi dobře ani mezi lidmi.“), slábne také přesvědčení o stabilitě a bezpečnosti světa („Jak to jen Bůh mohl dopustit?“).
Dobře míněné „útěchy“ nemusejí vždy fungovat
Pozůstalí potřebují pomoc a podporu, jejichž hlavním zdrojem by měli být především ti nejbližší – rodina, příbuzní, přátelé, známí. Jenomže i ti jsou zasaženi zármutkem. Úmrtí vyvolává v rodině nové, specifické problémy, ale může vyhrotit i ty stávající, znovuotevřít ty, které se kdysi nevyřešily. Přátelé a známí zase obvykle nevědí, jak se k pozůstalým chovat, co udělat nebo říct; chování a prožívání pozůstalých je znepokojuje, proto se setkání s nimi leckdy raději vyhýbají.
Vlastní zármutek ale znepokojuje také samotné truchlící. Pokládají si řadu palčivých otázek: „Co se mnou teď bude?“, „Proč se to muselo stát právě jemu? A proč mně?“
Chtějí a potřebují na své otázky nalézt odpověď, ale často slyší jen nefunkční „útěchy“: „Netrap se tím!“ To je ale absurdní! Jak se nemají trápit, když navždy ztratili milovaného člověka?! „Nesmíš na to myslet, život jde dál!“ Jenomže pozůstalí mají pocit, že se jejich svět právě zhroutil. „Všichni tam musíme…“ To je sice pravda, ale žádná velká útěcha. „Co se stalo, to se stalo…“ Ale tohle se stát nemělo! „Teď se nemůžeš zhroutit.“ Ale kdy jindy se člověk může zhroutit, když ne po smrti někoho blízkého? „Všechno musí jednou skončit…“ Jenomže proč právě teď? A proč zrovna takto?! „Už o tom nemluv, stejně to nikomu nepomůže…“
Naopak! Pozůstalým může velmi pomoci, mohou-li o tom, co se jim stalo a co prožívají, s někým hovořit!
Truchlící pak raději vyhledávají pomoc jinde – u lékařů, sociálních pracovníků, psychologů, duchovních, na linkách důvěry, u pracovníků hospicových či jiných poraden. Potřebují někoho, kdo je na cestě žalu, nářku a slz alespoň kousek doprovodí. Ostatně mnohem přijatelnější pro ně může být hovořit o své bolesti s „cizím“ člověkem, s expertem, než se členem vlastní rodiny.
Zármutek potřebuje aktivně ošetřit
Nezáleží na tom, zda půjde o školeného dobrovolníka, nebo vysoce vzdělaného psychoterapeuta, ale je podstatné, aby to byl člověk citlivý vůči potřebám pozůstalých, obeznámený s tím, co pozůstalí prožívají a jak je možné jim pomoci. Specialisty na to jsou tzv. poradci pro pozůstalé (mají také vlastní asociaci a webovou stránku http://poradci-pro-pozustale.cz/, kde jsou dostupné informace o této profesi a jejích standardech a kontakty na jednotlivé poradce).
Osvědčení o této málo známé profesní kvalifikaci je sdělením, výzvou k pozůstalým: jsem tady pro vás, umím, chci a mohu vám s vaším zármutkem pomoci. To se totiž nedá říci o všech pracovnících v pomáhajících profesích. Mnoho zoufalých pozůstalých například vyhledává v prvé řadě lékařskou pomoc, kontaktují svého praktického lékaře, protože nevědí, kam jinam by se měli obrátit a protože přetrvávají předsudky k práci psychoterapeutů.
Lékař se ale nejspíše uchýlí k tomu, co zná – k medikaci. Pozůstalý dostane „neschopenku“, léky (na spaní, na uklidnění, proti bolesti…) a vlastně i „nálepku“, že je nemocen. Truchlení ale není nemoc, nedá se jen tak vyléčit. Chce-li pozůstalý svůj zármutek „ošetřit“, musí pro to něco udělat, ne pasivně čekat, že to přejde samo. Nepřejde. Truchlení je práce – těžká fyzická i psychická práce. Ale nejste na ni sami.
Naděžda Špatenková
Autorka je psycholožka a průkopnice poradenství pro pozůstalé v ČR
