Manželé Imlaufovi: Snoubenecká setkání - krok k poznání Boha
Vydání: 2006/11 Příprava na manželství, 13.3.2006, Autor:
Nové formy soužití a jejich rizika očima organizátorů snoubeneckých setkání
Pokud má být vztah mezi mužem a ženou šťastný, je třeba do něj investovat čas, sebeovládání, odpuštění i peníze. Pokud jste v pronajatém bytě na dva roky, nebudete bourat příčky, dělat novou koupelnu a měnit okna či podlahy. Ale když budete mít byt na 50 let, budete do něj investovat, protože to za to stojí. Tak vypadá na jednoduchém příměru ukázaný rozdíl mezi manželstvím a soužitím „na zkoušku“. Svazek „bez papíru“ je dnes častějším typem soužití než dříve. Stále je však dost těch, kdo chtějí zakotvit svůj vztah v manželství. Přibývají především páry tohoto typu:
1. JEDEN Z DVOJICE VŮBEC NIC NEVÍ O KATOLICKÉ CÍRKVI
Je velmi těžké popsat pozici „nevěřící“ strany v manželství. Jaký má vztah k Bohu a náboženství? Jak vnímá církev? Snažíme se ukázat jemné rozdíly mezi „upřímně hledajícím“ a „tolerujícím“, který říká, že mu víra jeho partnera „přece nevadí - když chce chodit do kostela, ať chodí“. Zdůrazňujeme obtíže praktického křesťanského života rodiny. Jak budou prožívat neděli a liturgické svátky? Kdo bude dětem číst příběhy z Bible? Jak bude vypadat společná modlitba? Abychom „našli společnou řeč“, vybízíme tyto dvojice ke hledání společných duchovních prožitků „necírkevního rázu“ (tedy například žasnutí nad řádem přírody, zážitky z oblasti umění, četby, diskuse o smyslu života atd.)
2. OBA NEVĚDÍ NIC O CÍRKVI, ALE TUŠÍ COSI O BOHU
Tito snoubenci cítí, že prožívají něco jiného než to, jak milostný vztah popisuje bulvární tisk. Někteří cítí, že je jejich láska „nějak posvátná“ a hledají formu, jak jí dát patřičnou vážnost a zveřejnění. Jejich představě mnohem lépe odpovídá svatba v kostele než na městském úřadě. Takových párů přibývá a církev má velikou šanci vstoupit do jejich života a nabídnout jim kromě uzavření manželství také cestu k poznávání Boha. Tito lidé jsou podle našich zkušeností často velmi otevření, vnímaví a oslovitelní. Prožívají totiž lásku, a protože Bůh je Láska, jsou mu vlastně velmi blízko, aniž to tuší! V tom případě je třeba přípravu na manželství propojit s nabídkou možnosti nalézt v církvi své místo. Zde je velký úkol nejen kněží, ale i laiků konkrétní farnosti, protože oslovení je možné jedině skrze osobní vztahy, ne přes instituci.
3. HLÁSÍ SE KE KATOLICKÉ CÍRKVI, A PŘITOM SPOLU PŘED SVATBOU BYDLÍ, NEBO I SEXUÁLNĚ ŽIJÍ
Mnozí to považují za přednost a říkají, že se chovají odpovědně, protože se chtějí poznat co nejlépe, ve všech možných životních situacích. Touha poznat se co nejlépe je jistě oprávněná. Ale to, že si dva mladí lidé vyzkoušejí, jak dnes fungují jejich těla, jim ještě nezajistí spokojenost v oblasti sexuálního života za pár let. Tu jim může zajistit pouze pravdivý hluboký vztah.
Základem pro jeho budování je čistota prožívaná s úctou k Bohu a partnerovi. Čistá touha po jednotě vede lépe ke sbližování dvou „duší“. Navíc rozvíjí také intimitu něžností, která je pro toto období jedinou pravdivou řečí těla. Čistota tak buduje předpoklad pro dlouhodobě spokojený sexuální život manželů.
4. CHTĚJÍ SPOLU ŽÍT „BEZ PAPÍRU“
„Budeme spolu snad šťastnější, když se vezmeme? Papír nám lásku nezajistí,“ říkají často dnešní mladí lidé. Mnozí z nich zažili špatnou zkušenost v podobě rozvodu svých rodičů, a tak mají pocit, že „papír“ by případnému rozvodu stejně nezabránil. Někdy jde o lidi, kteří neochotně přijímají jakékoli závazky a zodpovědnost. Jiným to zase připadá „normální“, v jejich okolí je to běžné a některé známé osobnosti jednají zrovna tak. Důvodů je celá řada.
Někteří manželství neodmítají, ale začnou spolu „žít na zkoušku“ proto, aby
zvýšili pravděpodobnost úspěšnosti svazku. Je-li prvním krokem do vztahu
myšlenka „když nám to nebude klapat, skončíme to“, pak se nedá očekávat žádné
překonávání překážek či sebezapření. Chybí-li vztahu dlouhodobý výhled společné
budoucnosti, je pravděpodobné, že alespoň jednomu partnerovi přijde zbytečné do
vztahu investovat, a přizpůsobí tomu své chování. Říká-li dívka: „Nejsem si sice
jistá, zda je to ten pravý, ale vyzkoušíme to,“ pak má snadnější sklon k tomu
vstupovat do méně perspektivního vztahu. Říká-li muž: „Vlastně ani nevím, jestli
ji miluji, ale je příjemné, že mi uvaří, vypere a ustele,“ pak se bude obtížně
rozhodovat, že se od ní odstěhuje – a pokud navíc bude ve svém bytě, těžko jí
řekne: „Odejdi!“
* * *
Snoubenecká setkání v rodině
Jedná se o tzv. „bližší přípravu“ (ve smyslu dokumentu Papežské rady pro rodinu z roku 1996). Je určena párům s vážnou známostí, nikoli jen oficiálně zasnoubeným. Jedná se většinou o 10 setkání v prostředí rodiny tzv. vedoucího manželského páru. Není to náhrada přípravy, kterou provádí kněz, ale o její dlouhodobější doplnění o zkušenosti manželů.
Cílem přípravy je:
- Umožnit mladému páru lépe se poznat, a tím snížit riziko „špatné
volby“.
- Prohloubit víru a rozšířit ji o společné předstoupení před
Boha.
- Konfrontovat to, co považuji v manželství za důležité, s názory
vrstevníků a zkušenostmi vedoucího páru.
- Partnerovi, který není aktivní
křesťan, dát možnost setkat se s křesťany.
- Vytvořit společenství, v němž
se budou všichni cítit dobře.
Více na http://snoubenci.acsczech.cz.
Sdílet článek na:
