Bojím se o sebe, mám strach z nemocí, jejich fatálních následků i smrti. Jsem špatný křesťan?

Vůbec ne. Vzhledem k tomu, že není každý člověk křesťanem, ale každý křesťan je člověkem, jsou strach o zdraví a o život věcmi typicky lidskými. Vzhledem k tomu, že většina dnešních věřících se liší od „přesvědčených“ ateistů jenom tím, že mají své jméno zapsáno v nějaké farní matrice, také neznamená, že se tímto zápisem změní lidská přirozenost pokřtěného.

 

Jde o něco jiného. Zda jsou ony obavy, věřící – nevěřící, přiměřené situaci, nebo jsou chorobně přehnané. Pokud se o zdraví a život obává starší člověk s pozitivním nálezem choroby, je to přirozené, pokud se o zdraví a život obává statný jinoch, to už může být chorobné. Potom je řeč o tzv. patofobii neboli o chorobném strachu z nemoci.  

 

Jak se pozná, že mé obavy o zdraví jsou přemrštěné a patologické?

Chorobný strach bývá spojován s hypochondrickými projevy. Tehdy se člověk začne zvýšeně pozorovat. Denně si několikrát měří tlak krve, studuje barvu a konzistenci stolice, pozoruje sílu močového proudu, hledá si na kůži kdejaké „pupinkitis“, „svěděnitidu“ a „záškubismus“. Pokud ho někde píchne, nepochybuje o tom, že se jeho „píchnitida“ zvrhla do chronického stadia smrtonosného „natáhbačkorismu“. Pro rozvinutou hypochondrii je typické, že ji vidí všichni kolem krom samotného hypochondra. Ten začíná být u doktora na bytě a v lékárně na stravě.

         

Nemálo lidí se úzkostně bojí o své zdraví, přičemž o ně vůbec nepečují, propadají nestřídmosti a neschopnosti odříci si věci, na které mají chuť. Kde vidíte kořeny takového rozporného jednání?

Vysvětlení vidím jedno. Lidé jsou pod vlivem reklamy a seriálových úspěchů americké medicíny falešně přesvědčeni o tom, že všechno je řešitelné. Budu se opíjet, protože doktoři mi jaterní cirhózu vyléčí, budu se přejídat, protože doktoři mi po infarktu srdce opraví, nebudu se pohybovat, protože doktoři mi nebezpečný cholesterol zlikvidují…

 

Není právě strach z naší konečnosti, z bolesti a utrpení, z nemocí přirozenou motivací k tomu, abychom se sebou, jak se říká, něco dělali?

Jak už jsem řekl, řada lidí věří v absolutní zázraky medicíny. Zbytek, který rozumně spoléhá sám na sebe a ví, co je prevence, na své zdraví dbá. Někdy až přehnaně. Extremisté v tomto směru prostudují složení obsahu potravy na každém obalu, množství iontů v nápoji, informují se o ekologické filozofii sedláka, který jim prodává brambory, a kondiční běh absolvují pouze a jenom v údolí, kde složení vzduchu a atmosférický tlak odpovídají průměru evropského standardu.

 

Svěřil se mi kamarád, že se nebojí bolesti, nemoci, její fatality, ba ani smrti. Ale že ho naplňuje hrůza z představy, co bude s jeho milými…

Má moje sympatie. Jde mu více o druhé než o něho samotného. Má dříve na mysli ženu a děti než sebe. A současně má velikou motivaci k péči o vlastní zdraví. Tím zajišťuje existenci své rodiny.

 

S jakým dalším druhem strachů „o sebe“ se ve své psychiatrické praxi setkáváte? Lze tam zařadit i tyto obavy: milion Čechů a Moravanů balancuje na hranici chudoby. Bojí se, co bude zítra, pozítří…

Strach z budoucnosti je zcela oprávněný. Člověk, na rozdíl od jiných tvorů, zná pojmy jako minulost, přítomnost a budoucnost. Domnívám se a mám z ordinace zkušenosti, že lidé mají větší strach z beznaděje než z bídy. Jsou hozeni napospas cynismu a aroganci vládnoucí moci. Bojí se o budoucnost svých dětí. Žijí ve strachu. Ve strachu, zda budou mít zítra práci, střechu nad hlavou, žijí ve strachu, zda budou moci poskytnout léčení svým nemocným dětem, bojí se, bojí se… a proto mi plní ordinaci.