Lidé na našich cestách
Vydání: 2016/42 Papež jmenoval nové kardinály, 11.10.2016, Autor: Jan Paulas
Jsou často nenápadní nebo se jen krátce objevili v našem životě, ale přesto v něm zanechali nesmazatelnou stopu. Něčím nás oslovili, ovlivnili, někam nás posunuli či obohatili. Mohla to být babička, rodiče, skautský vedoucí, katecheta, učitelka či kmotr.
„Vyučoval nás naprosto skvěle – měl nesporný pedagogický talent a báječný smysl pro humor,“ vzpomíná v dnešním tématu Jiří Grygar na profesora Dominika Pecku. Na snímku je P. Pecka zachycen se svou praneteří a prasynovcem, který je dnes farářem v Rousínově. „Tehdy jsem byl ještě malý, ale často se v životě vracím hlavně k jeho citátu, jak žít, abychom na konci života nestáli s prázdnýma rukama,“ svěřuje se P. Michael Macek. Snímek archiv rodiny Peckových
„Mohlo mi být šest let, možná o něco víc. Chodil k nám pan děkan Štefek, vzácný člověk, každou neděli pěšky čtyři kilometry. Jednou jsem nakukoval ze sakristie, jestli už jde, a když pořád nešel, napadlo mě, kdo tu bude chodit, až pan děkan nebude moci – a že bych to mohl dělat vlastně já. Řekl bych, že se zde projevila výchova rodičů, kteří nám nedávali velké úkoly, příkazy a zákazy, ale když bylo třeba něco udělat, bylo nám to předkládáno: ‚ale vždyť to můžeš udělat i ty‘. A tam byl možná počátek mého kněžského povolání,“ vzpomínal nedávno v rozhovoru pro KT biskup František Václav Lobkowicz.
Tyto klíčové lidi potkáváme po celý život. I v dospělém věku nás mohou zásadně ovlivnit. Bývalá disidentka a překladatelka Petruška Šustrová takto potkala v době kolem vzniku Charty 77 nenápadnou ženu – Danu Němcovou, jejíž pražský byt v Ječné ulici se za komunistů stal pro mnoho lidí útočištěm. „Jak to může vydržet? – říkala jsem si. Tolik lidí, tolik cizích starostí na její hlavu – a ona nikdy není netrpělivá, nikdy se neutrhne, každého vyslechne. Kde bere tu sílu? A pokaždé jsem se znovu v duchu okřikla: Kde by ji brala? U Pána Boha ji bere. Dana je jeden z lidí, kteří mě přivedli ke skutečné víře – a kdybych z těch lidí sestavila žebříček, byla by na prvním místě,“ svěřila se Petruška Šustrová v Cyrilometodějském kalendáři.
Každý z nás by našel podobné lidi. Často stojí na rozcestích našich životních rozhodnutí, resp. těsně před nimi. Kdybychom je nepotkali, mohly se naše životy ubírat jiným směrem. Někdy ale stáli „jenom“ u cesty jako ti, kdo nás podrželi, dali nám do života důležitou výchovnou lekci nebo se jinak vepsali do našeho srdce. Na takové lidi zde vzpomíná několik osobností a P. Marek Vácha se zamýšlí obecně nad významem těchto „Božích poslů mezi námi“ i nad jejich dočasnou úlohou. Ta dočasnost je totiž důležitá, aby se z inspirace nestalo vězení. P. Zdeněk Jančařík uvažuje právě nad případy, kdy člověk potkal příliš silnou osobnost a podlehl jejímu vlivu. Kdy zapomněl žít svůj život a snažil se napodobovat.
Lidi, které nám Bůh posílá do cesty, nás mají inspirovat, podržet či někam posunout, ale nikoli za nás žít naše životy.
Sdílet článek na:
