26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Lidé jsou různé, a mámy taky

8. 8. 2005

|
Tisk
|

POHODLNÝ FORMALISMUS

Vydání: 2005/33 Tchýně, 8.8.2005, Autor: Zuzana Burdová

Tchýně bývají kromě veseloher i hlavními hrdinkami řady populárně psychologických knih. Kromě zahraničních titulů (např. Když vám příbuzní otravují život či Jak přežít manželství) byly u nás vydány i knihy domácí produkce (např. kniha brněnského psychologa Tomáše Nováka Nyní jsme jedna rodina). Tchýně jsou ale především matky. A právě vztah matky a dítěte do jisté míry určuje i vztah s celou rodinou potomka. Nataša Tanská napsala knihu, kde se snaží matky vtěsnat do určitých typů a poukázat na problémy, které plynou z jejich postojů. Vybíráme z ní následující ukázku:

 

„Ta naše je hodná, ale je jí moc,“ řekla mi onehdy mladá žena o své matce a otevřela tím vážný a velmi delikátní problém: Do jaké míry smí rodič zasahovat do rodinného života svých dětí? (...)

Často slýcháme říkat: „Já se nechci plést dětem do života. Někdy se mi obrací kudla v kapse, ale je to jejich věc, já do toho mluvit nebudu.“ Toto bohulibé předsevzetí je lehčí dodržet, když takříkajíc „do toho nevidíme“, když nejsme svědky každodenních hádek a pochybení.

Jakmile ovšem ovdovíme, padne na nás samota a přirozené tíhnutí k mladým se zvýší. Máme dost času, je nám smutno, a tak pořád častěji „zaskakujeme“ k mladým. Zazvoníme a jdeme prostě dovnitř. „Vždyť je to moje dítě, ne? Tak jaképak formality!“

Bohužel. I když to je „moje dítě“, jsou formality na místě. „Formalismus pohodlný jako župan“ říká Karel Čapek v Anglických listech. Ano, oproti všeobecnému přesvědčení formality nesvazují, nýbrž naopak ulehčují život - jako každá dobře vymyšlená, účelná pravidla. Namítáte: „Nebudeme se přece dětem na návštěvu ohlašovat?“ Ano, jistě, nebudeme. Půjdeme totiž ve formálnosti ještě dál: počkáme na pozvání.

Vaše dítě má už dávno vlastní život, a pokud chce, abyste ho sdíleli, má si samo určit, do jaké míry. (...) Jakmile se začnete - byť nenápadně - vnucovat, vaše snaha bude mít negativní výsledek. Nervozita člověka, který měl zrovna v úmyslu dělat něco jiného než s vámi sedět u kávy, se na vás přenese. Navíc platí: Hlavně nic nevyčítat!

Prvním typem je tzv. Matka-vyčítalka začínají rádoby nevinně: „Tak Madla zas odjela k dceři do Janova. Zve ji každý rok aspoň dvakrát.“ Následuje významný pohled, který říká: „A ty mě nepozveš ani k vám na chatu!“ Nepřímé výčitky někdy více iritují než přímé, protože jejich záludnost dráždí. Výčitky ovšem nic neřeší a vedou obvykle k zatvrzelosti. Dcera samozřejmě ví, že by se měla matce více věnovat, ale ví také, že jinak nemůže, že ji čas nestačí. Vzdorný postoj je spíše sebeobrannou než útokem a pocit viny, který dcera má a který matčin výrok ještě prohloubil, paradoxně nevede k nápravě, ale k odcizení.

Dalším typem je Matka-Radomila, kterázačíná větu slovy: „Nechci ti radit, ale (...) to, co chceš udělat, je nesmysl.“ Ať si dcera nebo syn vymyslí cokoli, co chtějí učinit, matka svého potomka obratem zchladí tónem, který jasně naznačuje, že jen nedopatřením se mohlo stát, že tak inteligentní bytost jako ona mohla povít bytost s tak nízkou inteligencí. Radomila ví všechno nejlíp. Cokoli její potomek udělá, je vždycky špatně. Potomci takové matky se vyznačují extrémy: aby zakryli pocity nejistoty, mají sebevědomí buď nízké, nebo příliš vysoké. Jejich vzájemný vztah je věčně na pokraji roztržky.

Jejím opakem je Matka-kuráž. Říká: „Já od svých dětí nic nechci. Stačím si sama a nechci je ničím otravovat.“ Tento druhý extrém je pro potomka opačnou zátěží. Matka Kuráž totiž zásadně nevolá, a když dostane chřipku, musíte jí naopak denně volat vy, abyste se přesvědčili, že je ještě naživu. „Jak ti je?“ - „Dobře.“ - „Dobře? A jakou máš teplotu?“ - „Čtyřicet, ale to přejde, napila jsem se heřmánku...“ Matka Kuráž přivádí potomka k šílenství, protože ten nikdy neví, jaká je skutečná situace, a tudíž ani netuší, co má dělat.

Rafinovaný typ je Matka-hadice. Každá maličkost je jí záminkou, aby vyvolala konflikt. „Tu šálu, co jsem si u vás zapomněla, jsi mi zase nepřinesla.“ - „Promiň, pospíchala jsem, aby se nerozmrazila ta ryba, co jsem ti koupila...“ - „Aha, zkrátka byste byli rádi, abych nastydla a umřela a byl by konečně pokoj, že?“ Pro tuto ženu neexistuje situace, aby ji nezvrátila v negativum - což vede k tomu, že dcera jednoho dne vybuchne, a matka prohlásí: „Vidíš, teď se ukázalo, že mě nemáš rád!“

Posledním typem, o němž bude řeč, je Matka-anděl. Výhra? Omyl. Dělá totiž všechno správně. Je starostlivá, ale není vlezlá, je milá, neobtěžuje, dává pozor, aby se příliš neangažovala, ale je vždy po ruce, když je třeba. Zkrátka anděl. Takový anděl, že máte neustálé výčitky svědomí, že si toho faktu dost nevážíte. Nikdy nedosáhnete jejího formátu, i když se snažíte sebevíc. Máte permanentní pocit viny, že byste ji měli více hýčkat. A každá obyčejná situace - třeba, když vás rozbolí zub a vy jí musíte zavolat, aby nechodila - ve vás vyvolá stres. „Už u nás nebyla 14 dní. Neměla bych toho zubaře odložit?“ Ach jo. Taky pěkné břemeno, že?

Z knihy Nataši Tanské Proč jdeme mladým na nervy? (Motto 2001) vybrala zub.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou