Vydání: 2006/11 Příprava na manželství, 13.3.2006, Autor: Mazanec Jan,Janíková Jaroslava

Rozhovor se starým fryšavským farářem Ladislavem Simajchlem o mladých snoubencích
Průměrná křesťanská knížka v Česku vyjde v nákladu pár stovek kusů. Existuje ale autor, který v jednom nakladatelství vydal 103 000 knížeček. Není „tváří“ žádné z teologických fakult, nejezdí na žádné „velké akce“ a nebyl účastníkem sněmu. Bydlí v zapadlé vísce na Vysočině, kde bývá tolik sněhu, že se musí frézovat. I když se ve svých 83 letech pohybuje obtížně, je stále vstřícný a noblesní - Ladislav Simajchl, autor řady publikací o vztazích a vzor mnoha kazatelů.

Jak by měl kněz začít přípravu na manželství, když za ním přijde mladý pár?

Většinou kněz stojí před dvěma mladými, kteří v 90 procentech případů nemají o věci ani ponětí. Já patřím ke generaci, která děkovala koncilu, že „odkouzlil“ náboženské pojmy a představy. Nemám rád přílišné rozlišování mezi přirozenem a nadpřirozenem. Pán Ježíš nesepsal knihovny učených traktátů, ale vykládal si s babkou u škarpy za městem o tom, co ji trápí. Proto by měl kněz i hovor se snoubenci začít od toho, co mají před sebou a jak se mají připravit na obrovskou změnu - že doteď chodili po svých nožičkách sólově, a budou muset zahájit „passo doble“, párový tanec životem. A kněz se pokouší jim říci, jak to dělat, aby si přitom moc nepošlapali nohy.

„Budeme si povídat, jak to dělat, abys ty, děvenko, byla tomu svému pacholínovi milá.“ Milá, to je krásné české slovo, které vystihuje dokonalou ženskou povahu. „A ty, chlapče, abys jí nešel na nervy víc, než je u nás mužských obvyklé.“

Kdybych byl celý žhavý, abych jim pověděl všecko o kráse křesťanství, tak jim moc nepomůžu. Jde o setkání s nimi, ne o to, kolik je hlavních darů Ducha Svatého. Když jsem byl mladý, tak jsem začal: „Já vám budu vykládat o manželským životě.“ Načež nevěstinka se zavrtěla a říká: „To nemusíte, my už o kondomech a antikoncepci víme, ve škole nám o tom promítali film.“

Ale ano. Jenže nezačínám mluvit o víře v Boha, ale o tom, jak si uchovat víru v člověka vedle sebe. Víru, že jsi schopen unést jeho chyby. Musíš odbourat ten kdesi hluboko zakořeněný pocit, že partner je sok, kterého musíš porazit. Je třeba oba dva mladé lidi vést k tomu, že „já“ bude teď znamenat „my dva“.

Řeknu jim: „Nejdůležitější je umět se hádat. Umíte to?“ Většinou je to nevěstinka, kdo řekne: „Ó, to my se šíleně milujeme, viď Kájo, my se nehádáme.“ A tak jí musím říci: „To bych vás moc litoval, to byste zůstali jen ve stadiu slepé zamilovanosti, bez hádek by byl život nudný. Vy se budete hádat, ale musíte se naučit, jak se dobře a pěkně hádat.“

Zatím se tak nestalo. Navíc jim říkám: „Kdykoli se můžete zvednout a říci: ,Čau, faráři, nás tohle nebaví, jdem domů.‘ “ Čili první naše setkání spočívá v tom, aby se naučili „hádat“. Po chvíli pak z nevěstinky vyleze: „No, my se teda občas pohádáme, ale hned toho necháme, protože máme strach, abysme se nerozešli dřív, než se vezmeme.“ Ale „hádání“ může být krásné jako sportovní utkání. Nejde o to, kdo má pravdu, kdo vyhraje, ale kde je pravda. A taky je upozorním, že jestli v manželství budou chtít někoho měnit, tak leda sami sebe. Toho druhého musí přijmout takového, jaký je.

První setkání je tedy o tom, jak vycházet mezi sebou. Pak je druhé setkání: jak vycházet s lidmi kolem sebe, hlavně nedopustit, aby vznikl souboj s tchyní a tchánem. A teprve třetí zastávka „předmanželské výchovy“ spočívá v tom, jak vycházet s Bohem.

Se slovem Bůh se musí zacházet moc šetrně, většina mladých lidí má pojem, že je to pámbíček, s kterým je strašila babička, když zlobili. Ale existuje pojem Boha, který téhle dnešní generaci nevadí: Láska! Musí vyjít z důvěry v bližního, a na ní pak musí stavět důvěru v Boha, protože Bůh je láska - jak nám to nový papež píše ve svém prvním dopise. Jak začít? Třeba tak, že to není samo sebou, že tu jsi: nejdřív tu byl nějaký tvůj Stvořitel, pak chlapík, který se narodil před dvěma tisíciletími kdesi v Betlémě a pořád ještě má co říci i tobě - jak máš svůj život prožít, aby sis ho nezkazil. Abys ho hezky prožil s tou děvenkou, co tě tolik okouzlila a co ses do ní zamiloval. A pak je tu Duch Svatý, který tě pod košilí kope do žeber, a tomu se říká hlas svědomí.

Vlastně učím v náboženství jen jednu větu: „Musíme si dávat na sebe pozor“ – poněvadž cokoli děláš a říkáš, může být dobré, nebo zlé. To je základní myšlenka člověčenství, něco, s čím bojujeme celý život.

Jak takový „nepraktikující“ pár připravujete na zpověď, která musí církevnímu sňatku předcházet?

Řeknu: „Když má pan vedoucí předat obchod, tak se dělá inventura. A vy tou svatbou vlastně tak trochu předáte svůj život do rukou druhého. Je potřeba vědět, s jakými manky, a s jakými rezervami jdete do manželství, co si budete muset hlídat, abyste se moc netrápili. A téhle účetní uzávěrce se říká zpověď. A neberte to jako přehlídku chyb, nezapomeňte zavzpomínat a poděkovat i za to hezké z dětství a mládí!“

Co říkáte na to, že dnes se svátost manželství trochu dostává do pozadí?

Dnes zapnu televizi a vidím, jak jednomu potentátovi říkají: „Tak vy budete tatínek?“ A on povídá: „Ne, to jen moje přítelkyně bude mít syna.“ Uvědomuje si vůbec, co řekl? Že jeho dítě nebude mít otce!? Dneska panuje móda pana Zpěváka – kdepak se ženit, stačí si pěstovat své přítelkyně! To už je pak daleko lepší civilní sňatek. Vztah „přítel-přítelkyně“ je velice vyděračský, kdykoli může jeden ze zúčastněných odejít. Je to vlastně velmi ponižující.

Dnes se lidé berou později. Ale je v tom určité úskalí – vzpomínám si na jednu dívku, která se pořád nevdávala, až pak byla najednou jakoby přešlá věkem, protože její vrstevníci už kolébali. A tak si řekla: „Já chci jen dítě, chlapa už ne – jsem stará na to, abych mu prala fusekle. Já si potřebuju jen najít někoho, který mi pořídí dítě.“ Stalo se tak a za čas se u mě objevila a smutně povídá: „Já když nevím kudy kam, tak si řeknu, co je to za život, jiná ženská se opře o chlapa, když neví, co s děckem, kterému je třeba tátovy ruky. Těm mým pohlavkům se jen směje. Říkám si, že jsem se provinila nejen na sobě, ale i na tom děcku.“

V jedné své knížečce jste naznačoval, že když je jeden věřící a druhý nevěřící, tak to není pro manželství dobře.

Je to dobré jen v případě, že ten nevěřící (i když já na ty nevěřící moc nevěřím, používám spíš výraz „nevědoucí“) má úctu k víře toho druhého. Jedné dívce jsem vymlouval sňatek s klukem, který vůbec neměl zájem o víru. Vzala si ho a později si přišla postěžovat: „Pane faráři, varujte všechny ženský, který si myslí, že nevěrce předělají. Ať se připraví na ty bolavý nedělní rána, kdy manžel přemlouvá děti, aby se mnou nešly do kostela, a aby s ním zůstaly doma.“ Podle mě ten svazek funguje jen tehdy, když on má tolik inteligence, aby objevil, že v křesťanství jsou nějaké hodnoty, a když ona je kvalitní křesťanka, takže on vidí, že je lepší než ty baby, které jsou ochotné se zaplést s kdekým.

Ale někdy mně nevěstinka už ode dveří hlásí: „Nevím, jestli nás nevyhodíte oba, protože on je ateista, on v Boha nevěří.“ A já mu povídám: „Tak vykládej, to mě zajímá, na co nevěříš.“ „Na ty vaše pověry!“ A teď se to z něj sype a já mu říkám: „No to máš recht, tomu já taky nevěřím, to děláš dobře!“ Pak probíráme různé pověry a já mu to odkývám: „Máš pravdu, tomu já taky nevěřím.“ Až mu dojdou argumenty, řekne: „No sakryš, co teda z tý vaší kazatelny kážete, když nevěříte na nic, v co já nevěřím?“ - „Hochu, já věřím v moc krásné věci – že láska není jenom obcování v posteli, ale krásný způsob života.“ Tak nakonec dojde i na debatování s farářem.

Mně nevadí, když to upřímně přizná, když řekne: „Já už si o sobě žádný iluze nedělám, že by ze mě někdo vychoval svatýho. Ale cením si jí, jaká je, a jsem šťastnej, že bude maminkou mých dětí, a doufám, že naše děti budou stejně fajn jako ona.“

Nevyčítá vám někdo při přípravě, že žijete v celibátě, takže nemáte s manželstvím žádné zkušenosti?

Mockrát. A já na to odpovídám: „Mám kamaráda porodníka, gynekologa. Je velmi vyhledávaný, a přitom sám ještě neporodil.“ Farář samozřejmě nesmí být diktátor, musí ty dva jen lehce „nakopávat“ správným směrem – k tomu, k čemu musí dojít sami.

Ptáme se i proto, že vzhledem k úbytku kněží zřejmě přejde příprava snoubenců do rukou laiků. Nebo ne?

Ano, budou to dělat laici. Já myslím, že to bude jako v prvním tisíciletí, kde kněz byl někde na hradě u pána a Boží království hlásali laici jeden druhému, protože lidem dávalo naději, že nejsou jenom nějaké hovínko v trávě, které by mohl kdejaký pán zašlápnout, ale že jsou Boží děti a že je má Bůh rád. Navzájem si vyprávěli o kráse hodnot evangelia a křesťanství – dnes tomu moudří teologové dali název: narativní („vyprávěcí“) teologie.

Manželství patří mezi svátosti, tedy velké věci v životě společnosti. Ovšem k jeho dobrému chápání je třeba výchovy od dětství. Jako si včelí roj vychovává své královny, tak se lidé musí naučit vychovávat své děti k nesobectví, laskavosti a zachovávání Desatera. Ty pak budou schopny víc než bytovky si budovat opravdové domovy, kde se bude hezky žít dětem i rodičům. Já důvěřuji ženám, že se vzbouří proti roli postelových přítelkyní a družek, do které je nutí „páni přátelé“, a budou zase chtít být dárkyněmi domova, jak je k tomu Stvořitel stvořil.