Co si z velehradské poutní bohoslužby budou jednou pamatovat ti nejmenší poutníci, děti? K nebi se vzpínající věže baziliky, nohy a záda dospělých, hlasitě vyzpívanou píseň Bože, cos ráčil. A možná také krásný moravský kroj. Rodičů, kteří do něj sebe a své ratolesti oblékají, totiž rok od roku přibývá.

 

Anastázie Ševčíková s tatínkem. Snímek Miroslav Snopek

 

Až o letošní slavnostní bohoslužbě vyzdvihne tatínek dvouletou Anastázii Ševčíkovou z Velehradu do náruče, bude se jistě mít kam dívat. Čepce, věnečky, obojky, rukávce, jupky, kordule, tráčky, fěrtůšky a šorce, gatě, opasky a kapesníky – přehlídka vzácného lidového umění a hlavně úctyhodné dovednosti předchozích generací. Každý poutník, který se dnes do tak bohatě zdobeného oděvu oblékne, zaslouží úctu. A mamince, která zvládne do kroje obléci i malé neposedy, náleží velký obdiv.

 

Maminka malé Anastázie, paní Adéla Ševčíková z Velehradu, obléká svou rodinu do kroje na velehradskou pouť pravidelně. „Kroj si oblékám ráda, mám svůj vlastní, tupeský. Ani dceru nemusím přemlouvat, moc se jí nošení kroje líbí,“ podotýká. Loni nesla v průvodu s obětními dary to nejcennější – svou teprve měsíční druhorozenou dceru coby symbol života.

 

Rychlé oblékání

 

Malému Martinovi Gazdíkovi ze Suché Loze jednoduchý kroj z plátna dokázala v jeho pěti měsících ušít maminka Eva, která do kroje zvládá vypravit všechny čtyři děti. „Když byly holky malé, oblékání muselo být velmi rychlé, protože ty oblečené začaly skákat a spodnice padaly. Na radu starších jsem proto pořídila kšandy,“ vzpomíná.

 

Rodina Gazdíkova obléká bánovský kroj na slavnostní mši, do průvodu Božího Těla, na hody a někdy k děkovné mši za úrodu. Uvažuje, že letos vyrazí i na Velehrad. „Naši předkové byli moc šikovní a každá výšivka má punc švadlenky, která ji vyšívala. Jsou to nádherné práce a na každém kousku je vidět, s jakou trpělivostí a láskou byly šity,“ zmiňuje Eva Gazdíková, která kroje také sbírá.

 

Kroj odráží vnitřní krásu

 

Na velehradské pouti můžeme vidět hlavně kroje z blízkého okolí Uherského Hradiště a Kyjovska. Spíše výjimkou jsou pak kroje české a někdy i slovenské. „Obliba oblékání kroje je na Slovácku na vzestupu. Lidé to považují za výraz vlastní identity, přihlášení se k místu, kde žijí,“ přibližuje etnografka Slováckého muzea Marta Kondrová.

 

Pavel Brázdil, další velehradský krojovaný poutník, její slova potvrzuje: „Mám mládenecký kroj pro svobodné muže, který mi nechal k mým 20. narozeninám ušít můj tatínek jako výraz lásky ke mně. Byl to velmi nákladný dar a jeho jednotlivé komponenty bylo nutné objednat na zakázku u různých řemeslníků.“ Podle Pavla Brázdila je oblékání kroje také dobrou přípravou na bohoslužbu: „Kroj má především vyzařovat krásu a čistotu naší duše. Když je omyta Božím odpuštěním hříchů, můžeme se krásně obléci. Zdůrazníme tím výjimečnost okamžiku čistoty a kroj vyjádří naši vnitřní krásu.“

 

Kroj není oblečení na každý den, proto se v něm člověk cítí skutečně jinak. Svátečně. A někdy i trochu nepohodlně – oděv svého nositele podvědomě nutí, aby stál co nejrovněji a nehrbil se, je silně vyztužen škrobem, proto „táhne“ či „škrábe“, bohaté spodnice u ženského kroje neumožňují postoj v sedě, objemné rukávce zase nutí ke stále založeným rukám. „Nepohodlí ale není nijak velké. V kroji třeba není příliš horko. Naši předkové věděli, jak se mají oblékat, aby jim nebyla zima ani vedro,“ dodává Pavel Brázdil.

 

Naši předkové si také velmi dobře uvědomovali, že kroj přináší do lidského života jistý řád, úctu ke slavnostním chvílím, cit pro rozlišení společenského postavení, role a významu – třeba kosárek za kloboukem nosí jen svobodný mládenec, vdaná žena musí mít vlasy schované pod šátkem. „Ztrácíme smysl a oběť pro krásu a detail. Kroj nám může ukázat i tento rozměr. Děkuji všem krojovaným poutníkům, kteří přijdou na Velehrad, aby vyzdvihli slavnostní význam oslav našich věrozvěstů svatých Cyrila a Metoděje,“ vzkazuje všem krojovaným poutníkům P. Petr Gatnar, sekretář olomouckého arcibiskupa.