Kristova poslední pouť očima malíře
Vydání: 2004/15 Velikonoce, 3.9.2004, Autor: Zuzana Burdová
VZPOMÍNKA NA VLADIMÍRA KOMÁRKAMalíř a grafik Vladimír Komárek byl proslulý svým laskavým humorem. Jeho dílo však v člověku daleko častěji než úsměv vyvolává pocity nostalgie nebo melancholie. Komárkovy obrazy např. s andělskými motivy jsou všeobecně známé, málokdo ale ví, že jedním z posledních děl tohoto malíře Semilska byla křížová cesta, která dnes zdobí stěny kostela sv. Petra a Pavla v Konecchlumí.
Fasáda tohoto vyvýšeného kostela, který stojí nedaleko frekventované silnice spojující Jičín a Hradec Králové, svítí už z dálky. Před třemi lety prošel filiální kostel farnosti Lužany kompletní rekonstrukcí a od té doby se také změnila výzdoba jeho interiéru. Původní křížovou cestu z konce 19. století nahradila velká, typicky barevná plátna, o jejichž autorovi není na první pohled pochyb.
LÉTA NAD KŘÍŽOVOU CESTOU
Vladimír Komárek se tématem Kristova utrpení zabýval přes čtyřicet let. Hlavním motivem přitom pro něj bylo Kristovo zvolání na kříži: ,Otče, proč jsi mě opustil?´ Na křížových cestách, které do té doby vídával, se mu nelíbil veliký počet osob. "Ty křížové cesty vypadají jako veřejné manifestace, ve kterých se samotný Kristus s křížem absolutně ztrácí. Postupně jsem ,panáky´ ugumovával a dostal jsem se až k jádru věci. Proto také na mnoha deskách najdete Kristovu tvář zahalenou vlasy, protože jeho tragédii umocníte tím, když mu do tváře přímo nevidíte," řekl v rozhovoru pro Noviny Jičínska a dodal: "Chci věřícím předložit něco, co není jenom drasťák. Je to s marností lidského bytí, se všemi problémy člověka, které se v křížové cestě nějak zhušťují."
SPOR O KOMÁRKA
Umělcovy návrhy křížové cesty se v době svého vzniku nesetkaly s pochopením u představitelů církve. Zdálo se, že Komárkova křížová cesta v žádném kostele viset nebude. Paradoxem je, že dnes kvůli barevným plátnům, na nichž nechybí ani růžová, žlutá či fialová barva, míří do Konecchlumí lidé ze širokého okolí. To ale není nic překvapivého. O Komárkovo dílo se vedly spory snad od začátku jeho umělecké dráhy. Utichly možná až společně s ním, v létě roku 2002.
Vladimír Komárek měl řadu obdivovatelů i nesmiřitelných kritiků. Nejednoznačně jej vidí i umělecké autority. V jedné encyklopedii výtvarného umění je jeho jménu věnovaná celá strana, v jiné, podobné, o něm nenajdete ani zmínku. Vladimír Komárek mi k tomu před pěti lety v rozhovoru řekl: "Když máte umění bez mantinelů, nemůžete ho ani kritizovat. (...) Nemůžete o ničem říkat, že to je ,dobré´, nebo ,špatné´. Můžete akorát říct: ,Mně se to líbí´ nebo: ´Mně se to nelíbí.´ Legrace je, že mantinely se zbouraly, ale přitom takzvaná kritika zůstává."
ZASMÁT SE SÁM SOBĚ
I když ho některé polemiky kolem jeho díla jistě zraňovaly, dovedl si sám ze sebe udělat legraci. Dokazuje to příhoda, kterou popsal ve své knize "Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu": "Tenkrát jsem taky posílal grafiku do Holandska. Pan celník to prohlíží a povídá, jestli je to malovaný. Já na to, že né, že je to tisknutý. A von zas, kdo jako to dělal, jestli to náhodou není umění, umění se vyvážet nesmí. Tak jsem mu řek, že jsem to dělal já sám. Rozzářil se a povídá: ,Opravdu? Ukažte mi občanský průkaz!´ Když jsem mu ho ukázal, spokojeně pokýval hlavou a povídá: ,V tom případě to můžete poslat, protože to umění není.´ Byl jsem potěšen a on taky. Mezi dveřmi se mi ještě omlouval: ,To víte, musíme být přísný.´"
Tématem křížové cesty se Vladimír Komárek zabýval celý život.
Sdílet článek na:
