Vydání: 2004/5 Ďábel, 9.9.2004, Autor: Prokop Brož

ZAMYŠLENÍ DOGMATICKÉHO TEOLOGA
Dovolím si tento článek pojmout jako stručnou odpověď na dvě velmi obsažné otázky:
a) Působí ďábel ve světě? A jak? Co je to ďábel?
b) Co lidi vede k tomu, že jeho působení popírají či vyznávají?

Je dobré vědět, že pohled, který je schopný vážně se existencí ďábla zabývat, má základ ve víře. Víra umožňuje chápat skutečnost nejen v jejích bezprostředních zákonitostech, ale současně i v hlubších souvislostech. Ty se učíme vnímat na základě své zkušenosti, ale vposledku v síle a světle Zjevení.

Proto jistě nepřekvapí, že pro nahlédnutí skutečnosti existence ďábla nebudu nejprve naslouchat líčením různých exorcistů, ale podívám se do Písma svatého a tradice církve.

ROZKOL MEZI NEBEM A ZEMÍ
Zatímco Písma Starého zákona jsou plná 'poslů Hospodinových', s vystoupením Ježíše Krista se tito Boží poslové jakoby stahují do pozadí a slouží mu. Naopak satan (ďábel, zlí duchové) před ním vystupují do popředí, snaží se Ježíše 'předběhnout' v jeho poslání, křičí a provolávají jeho Jméno, násilím se zmocňují lidí i apoštolů (Petr: Mk 8,33, Jidáš: Jan 13,27), zvířat i ostatních vesmírných živlů. Ježíšovo poslání ovšem není jen 'vyhnat zlého' (Lk 11,24-26), ale 'přemoci zlého' (Lk 11,21-23). Je to tedy Ježíš a jeho poslání, jež nám pomohou určit povahu ďábla.

Příkladnou událostí je pokušení Ježíše na poušti (Mk 1,12-13). Do souvislosti jsou tu dáváni andělé a dravá zvěř na jedné straně, satan na straně druhé. Andělé jsou tvorové, již ovšem patří do okruhu nebes, dravá zvěř patří do okruhu země. V Ježíši Kristu jasně nahlížíme, že země i nebesa k sobě patří a jsou dílem stvoření, byť povahu nebes není možné zcela odvodit ze zákonitostí země. Proto ani povahu andělů není možné zcela vydedukovat ze zákonitostí země. Nicméně země i nebe jsou stvořeny v harmonii velmi napjaté, a proto krásné. Do tohoto díla vstupuje satan (žalobce, křivý, lhář, rozvraceč, zlý), jenž tuto harmonii ničí tím, že záměrně přetrhává pouta mezi nebem a zemí. Na zemi chce vytvořit absolutně soběstačné a soběstředné universum. Tím ovšem zásadně ničí zemi, protože ta má být podstatně místem, odkud je nahlížena sláva nebes.

SLÁVA KRISTOVA KŘÍŽE
Ježíš přišel tuto harmonii obnovit, ovšem tato obnova měla a stále má velmi dramatickou podobu, při níž i andělé mají svoji roli. Slávu Boží na zemi ohlašují andělé při narození, dále pak se nebe otvírá při Křtu Páně, na hoře Tábor a oslavení Ježíše se definitivně děje na kříži. Jsou to andělé, kteří vysvětlují znamení prázdného hrobu. Harmonie nebes a země ve slávě Boží je tedy skutečně dílem Kristova poslání, má velmi neslýchanou podobu, děje se totiž skrze slávu kříže do slávy vzkříšení. V této události obnovy Boží slávy má svou reálnou roli i satan (ďábel). To je tedy první odpověď na položenou otázku: V procesu obnovení Boží slávy Ježíšem Kristem na zemi zjišťujeme, že satan ve světě působí.

OMEZENÍ JEHO SÍLY
Naše otázka dále zněla, jak satan ve světě působí. S tím souvisí i otázka, co je to satan. Církevní Otcové dávali do souvislosti satana a anděly. Jde o duchové bytosti stvořené povahy. Nebeský (nadpřirozený) charakter andělů, majících vlastní rozum a vůli (sv. Tomáš), spočívá v absolutní věrnosti Bohu, a tedy v absolutní jednotnosti a jednoduchosti těchto bytostí; u satana je tomu jinak (H. de Lubac). I on je svou povahou nebeský, ale jeho vnitřní povaha je zásadně rozkladná. Jsou-li andělé zářným příkladem ucelených osobností, u ďábla jde o zásadní rozklad osobnosti (J. Ratzinger). Myslet si tedy, že ďábel vytváří nějaké vnitřně ucelené síly či mocnosti, je přinejmenším diskutabilní. On je schopen na jedné straně velmi strhujících dojmů (např. hrůza, strach, děs), na druhé straně nedisponuje sám o sobě konstruktivní silou. 'Království samo v sobě rozdvojené padne' (Lk 11,17-18).

PŮSOBENÍ SKRZE HŘÍCH
Kde tedy bere sílu ve světě? Sv. Pavel hovoří (jako o stvořených) o 'nebeských trůnech, panstvích, vládách a mocnostech' (Kol 1,16). Těch se tedy ďábel zmocnil a opanoval rovněž člověka. Bůh si však člověka získal nejprve smlouvou Starého zákona, definitivně v Nové smlouvě v Ježíši, před jehož jménem se 'skloní každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí' (Fil 2,10). Kdo tedy umožní satanovi disponovat silou na této zemi? 'Hříšník, který prostor mezi sebou a Bohem, kde vládne Boží Duch Svatý a kde mu jsou prostředkovány Boží milost a poslání, vědomě opouští, vstupuje nikoliv do neutrálního území, ale do ,protitábora´, kde sídlí protibožský duch, ať si toho hříšník je vědom, nebo ne' (H. U. von Balthasar). Moc člověka je totiž obrovská: on může sloužit Bohu, on může sloužit i satanovi. A zde je odpověď na druhou část otázky: Svou přítomností ďábel působí, že rozkládá lidskou osobnost, v čemž leží lidský důsledek hříchu, a následně opanuje takto vysláblé lidství či lidstvo. Existuje ovšem naděje, kterou Ježíš sám učedníkům vštěpuje v předvečer své smrti na kříži: 'Nebojte se, já jsem přemohl svět' (Jan 16,33).

SPOLEČENSTVÍ S BOHEM
Druhá otázka mířila na to, zda lidé vyznávají, či popírají působení ďábla a proč. V zásadě jde o jedno: zda člověk je na té výši, aby uchopil ve svém duchu zvěst o Kristově poslání pro svět. Pokud na té úrovni není (ať zaviněně, či nezaviněně), pak mu hrozí, jeden z prvních projevů ničícího působení ďáblova - buď naivní, nebo zavilé popírání jeho existence. Pozor - takové vytvarování osobního přesvědčení není jen výsledkem ojedinělého nešťastného přehmatu ve výchově či sebevýchově, ale jde o celoživotní utváření každého jednotlivého člověka!

Jde o to nalézt skutečný střed lidské osoby. Její osnova je zajisté utvořena z lidské přirozenosti, nicméně tato osnova je držena pohromadě, 'protkána' Boží milostí. Díky ní se člověk v pokušení nerozloží, ale pouze osvědčí.

Důvod upadání přesvědčení o ďáblově existenci tedy spatřuji v příliš zjednodušujícím a jednostranném pojetí člověka ('příliš lidský' člověk, jak by řekl filozof Nietzsche). Tak se například dnes lidé domnívají, že těžiště osoby je 'jen' v užívání si života (když je třeba se také životu obětovat a vydat), 'jen' v bohaté a stále se obměňující zkušenosti (když je třeba také docela obyčejných, tichých dní), 'jen' ve zvládání sebe či opanování druhých (když je třeba také ustupovat a obětovat se pro druhé). Pak není divu, že se vedle těchto životních postojů vyskytuje stále více touhy po jakémkoliv tajemnu. Taková touha (o kterou má být postaráno v rámci náboženství, v našem případě živě uchopeném křesťanství) se může stát i příčinou spolupráce s tím, jenž touží mást, rozvracet, podmaňovat si a opanovat: s ďáblem. A nyní by mohla promluvit celá řada exorcistů.

Je na místě začít se modlit za to, aby rozklad lidství, působený ďáblem a zaviněný lidskou hloupostí, narazil co nejdříve na ještě chytřejší logiku působení Boží moci. To umožní člověku najít se před Bohem tak, aby se stával skutečnou ucelenou osobou, tedy člověkem, který patří živými vazbami do společenství lidí, jež se hlásí k Bohu a nenechá se anonymně podmaňovat ďáblem.

Událost Kristovy smrti na kříži překonává moc satana, který přetrhává pouta mezi nebem a zemí.

Snímek Repro KT