Vydání: 2011/43 Dobrovolníci, 19.10.2011, Autor: Marie Svatošová

Jedno z největších překvapení, které nás před téměř dvaceti lety čekalo na stáži v britských hospicích, byli dobrovolníci, hlavně jejich počty. Ty nám připomínaly čísla z oblasti astronomie. Dalším překvapením byla do detailů propracovaná organizace a metodika práce s dobrovolníky, protože to byl v té době u nás fenomén zcela neznámý.

Dnes už leccos z toho máme i tady, jen těch vysokých čísel se v našich statistikách pořád nemůžeme dopočítat. Bylo mi to trochu líto, ale jen do chvíle, než jsem si odpověděla na otázku, kdo všechno je asi dobrovolníkem z pohledu Božího, nikoliv z pohledu statistického úřadu. Věřím, že Bůh chce, abychom si pomáhali. Věřím, že nás schválně stvořil každého jako originál, každého jinak obdaroval, abychom se vzájemně doplňovali a potřebovali. Přitom nás stvořil ke svému obrazu. Jinými slovy – stvořil nás pro lásku. V ní už nejde jen o spravedlivé „má dáti – dal“, ale především o milosrdné „dávejte a nepočítejte“, nebo chcete-li „zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“.

NA LEŠENÍ PŘI OPRAVÁCH KOSTELŮ

Ohlédnu-li se zpět za svými téměř sedmdesáti lety života a zapátrám v paměti po dobrovolnících, se kterými jsem se setkala, najdu mnoho těch, jež žádná statistika nezaznamenala. Nejstarší vzpomínka sahá do začátku padesátých let. Mne a moji sestru před školou oslovila neznámá mladá žena a velmi srdečně se k nám hlásila slovy: „Vás jsem se jako holka něco navozila v kočárku.“ Nebyla to snad dobrovolnice? Nepomáhala nezištně naší mamince? Anebo ty desítky úžasných mladých lidí, s nimiž jsem se za totality po léta o sobotách a prázdninách setkávala na lešení při opravách kostelů ve frýdlantském výběžku – to nebyli dobrovolníci? Desetiletá Janička, dcera staniční sestry v Hospici Anežky České, která vysedávala u lůžek pacientů, povídala si s nimi, modlila se s nimi i za ně, držela je za ruku do jejich posledního vydechnutí – to nebyla dobrovolnice? Nebo pradlena v tamní prádelně, která se celé dny u mandlu modlila za nemocné, kteří o patro výš uzavírali svůj pozemský život – to nebyla dobrovolnice? Jistě – za praní a mandlování dostala zaplaceno, ale modlitbu v náplni práce neměla. Až se jednou dozvíme, na kom a na čem ten hospic vlastně stál, možná se budeme dost divit.

POMÁHAJÍ POZNAT BOHA

S dobrovolníky se často setkávám i mimo hospice, zvláště v posledních dvou letech, kdy se angažuji v evangelizačních kurzech Alfa. Tam je to celé postaveno na dobrovolnících. Týmy křesťanů různých denominací, včetně nás katolíků, věnují svůj čas lidem, kteří touží poznat Boha, ale neměli to štěstí, aby se narodili do křesťanské rodiny. Nebo byli v dětství kvůli babičce pokřtěni, ale na náboženství je už rodiče nepřihlásili. Na těch kurzech se mi moc líbí právě to, že se každý uplatní podle svého obdarování, podle svých hřiven. Nemusí hned přednášet nebo vést diskusní skupinku, když se na to necítí. Může přispět jinak – někdo uvaří večeři, prostře stoly, vítá hosty a věnuje se jim, jiný zajistí hudbu a zpěvníčky, po skončení setkání umyje nádobí, uklidí. Protože kurzy Alfa fungují na principu „kde jsou dva nebo tři v mém jménu…“, uplatní se v nich každý, kdo se chce podílet na vytváření atmosféry lásky a pokoje. V ní pak účastníci kurzů Pána Ježíše silně vnímají, přestože ho zpočátku ještě nedovedou pojmenovat. To přijde později. Dobrovolníci sice na odměnu nečekají, ale často se jim jí dostane. Třeba formou písemného uznání od účastníků kurzu: „Děkujeme vám za ukázání cesty.“