Vydání: 2021/31 Do Maďarska i za papežem, 27.7.2021, Autor: Tereza Zavadilová

„Člověk se v klidu pomodlí, popovídá si i zazpívá,“ zamýšlí se neúnavný organizátor poutí Mons. Jan Peňáz, který nedávno oslavil sedmdesátku. „Když se modlím, nemyslím na ten kopec přede mnou. A také se mi líbí měřit čas svým krokem,“ dodává tento farář, jehož působištěm je Nové Veselí. K pěšímu putování má blízko od dětství. „Než začal jezdit autobus, chodili jsme každou neděli pěšky do kostela čtyři kilometry, a to krásnou krajinou Vysočiny,“ vzpomíná. Jako kluk chodíval do Nového Města na Moravě, na Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou nebo do Obyčtova, později jako kněz doprovázel ministranty na tajných poutích, oficiálně při „turistice“.
Hlavní výzvou pro něj ale byla jubilejní pouť do Říma v roce 2000. Na trasu dlouhou 1178 kilometrů se s poutníky a znojemským děkanem Jindřichem Bartošem vydali z Vranova nad Dyjí. „Říkal jsem mu, zda by nestačilo dojít do Mariazellu. Ale on na to, že prý jedině Řím,“ směje se P. Peňáz.
Od té doby organizuje každý rok pětidenní pouť ze Svatého Kopečka přes Svatý Hostýn na Velehrad. „Nikdy nejsu sám, vždycky se ke mně někdo přidá, alespoň před cílem,“ pochvaluje si kněz a připojuje, jak letos vyšlo pěkné počasí, ani horko, ani déšť. Běžně s ním putuje více než dvě stě lidí, někteří i jen část cesty. Plány má až do konce léta – v červenci chodí s poutníky ze Křtin do Křtin Moravským krasem, v srpnu opět na Velehrad a letos by se rád připojil i k etapě putování ke cti sv. Ludmily na Tetín (více na poutnik-jan.cz).
Po stopách věrozvěstů, sv. Jakuba, Órigena nebo Koperníka
Jako předobraz poutí je možné vnímat starozákonní cestu praotce Abrahama z jeho mezopotámského rodiště Uru (v dnešním Iráku) do kanaánské země nebo vyjití Izraelitů z Egypta. V novozákonních epištolách se lze zase dočíst: „V tomto světě jste cizinci bez domovského práva“ (1 Petr 2,11).
Důvodů, proč se dnes lidé vydávají na poutě, po stopách středověkých kajícníků, je hodně: odpočinout si od shonu a rutiny, přiblížit se v tichu sami sobě, či naopak zažít cestu do svatyně ve společenství. Anebo podniknout něco úplně nového a změřit své síly.
Stálé oblibě se těší úseky Cyrilometodějské stezky po stopách věrozvěstů, stezky k hrobu sv. Jakuba do španělského Santiaga de Compostela nebo poutní cesty do místa Kristova umučení a vzkříšení – Jeruzaléma. Již ve 3. století tam putoval řecký teolog Órigenés z Egypta a poté zamířil do Athén. Později jej následovali poutníci podporovaní církevními otci. Novinkou je naopak nedávno obnovená Romea strata, která prochází naší zemí směrem od Baltského moře až do Říma, místa mučednictví apoštolů Petra a Pavla, po níž kráčeli i Mikuláš Koperník či Galileo Galilei. Anebo je možné spojit při plánování více cest dohromady – jako profesor dějin umění Ivan Foletti, který se svými studenty vyráží na poutě po trasách středověkých poutníků, někdy i s dobovou výbavou (více v rozhovoru na str. 13).
Vyjít ze sebe, setkat se s Bohem
„Jít na pouť neznamená jednoduše navštívit místo a obdivovat jeho přírodu, umění či historii. Znamená to vystoupit ze sebe, abychom se setkali s Bohem tam, kde se zjevil, kde se jeho milost ukázala se zvláštní vznešeností a zavdala bohatství obrácení a svatosti mezi těmi, kdo věří,“ charakterizoval putování papež Benedikt XVI., když roku 2010 navštívil Compostelu. A papež František jej u příležitosti letošního jubilejního roku tohoto poutního místa doplnil: „Opouštíme sami sebe a jistoty, k nimž se přimykáme. Máme však na mysli jasnou metu, nebloudíme bezcílně v sebestředném kruhu. Volá nás Pánův hlas, který jako poutníci přijímáme v postoji očekávání a hledání. Vydáváme se na cestu, abychom potkali Boha, druhé i sami sebe.“
V těchto dnech by se byl dožil 80 let známý poutník P. František Lízna SJ, který na jaře podlehl covidu. Komunisty pětkrát vězněnému disidentovi je věnována nová kniha vzpomínek Poutník s lidským srdcem (více na str. 9). Jezuita, který byl nablízku Romům či bezdomovcům, od roku 1984 pěšky nachodil až 8 000 kilometrů a při pouti do zmíněné Compostely dokonce, jak věřil, překonal rakovinu prostaty. „Já vlastně chození pěšky nijak zvlášť nemám rád. Jsem líný člověk,“ říkával s ironií sobě vlastní. Byl si přitom vědom toho, že jej cesta může stát i život.