Vydání: 2021/19 Májová i se svatým Josefem, 4.5.2021, Autor: Karel Pučelík

Papež František nazývá umělce „strážci krásy“ a je si přitom vědom významu uměleckých děl pro pastoraci i evangelizaci. Nejednou použil obraz, fotografii či pohlednici, aby přiblížil určitou situaci: „něhu“ církve, utrpení uprchlíků či hrůzy jaderného konfliktu.
Umění má v církvi po staletí místo. Ve službách katolické církve tvořili ti nejznámější umělci – ať to byli malíři, hudebníci, či stavitelé. Samotné papeže portrétovali třeba Raffael Santi, od jehož úmrtí minulý rok uplynulo 500 let, El Greco nebo Velázquez. Florenťan Michelangelo Buonarroti pak stojí za výzdobou Sixtinské kaple a podílel se na stavbě nejznámějšího křesťanského chrámu – baziliky sv. Petra. Ve službách církve tvořili i Sandro Botticelli nebo Filippo Brunelleschi, který zase rozlouskl desítky let neřešitelný problém stavby kopule chrámu Santa Maria del Fiore ve Florencii, hlavním městě italské renesance.
Prostor pro evangelizaci
Vztah víry a kultury není jen slavnou historií, nýbrž je nadčasový. Kultura je prostorem, kde se církev potkává s vnějším světem a má šanci jej ovlivnit, proměnit či pohnout jeho srdcem. Ostatně ani dnešní papež to nepodceňuje: „Vatikánská muzea musí být tím nejkrásnějším a nejpohostinnějším místem. Musí mít dveře dokořán otevřené světu,“ uvedl František ve své knize My Idea of Art (Moje pojetí umění; česky zatím nevyšla) z roku 2015. O dva roky později byl podle ní natočen unikátní dokument, v němž papež František otevírá dveře Vatikánu: jeho muzeí, Svatopetrského náměstí, baziliky i Sixtinské kaple. A přibližuje díla, která jsou mu zvláště blízká, jako je Caravaggiovo Ukládání do hrobu (1603), ale i tvorbu aktuálního argentinského umělce Alejandra Marmy s názvem Kristus Dělník a Madona z Lujánu – soch, které stvořil z vyhozených předmětů jako symbol vzdoru proti nynější kultuře „plýtvání“.
Svatý otec vyzdvihuje umění jako nástroj evangelizace, ale i neocenitelného pomocníka v duchovním růstu. Snad každý zná jeho úctu k obrazu Panny Marie rozvazující uzly. Poprvé ho spatřil, když mu ho jedna řeholnice poslala z Bavorska na vánočním přání. Dílo barokního malíře Johanna Schmidtnera představuje Pannu Marii, jíž anděl vkládá do rukou zauzlovaný provaz, a ona jej rozvazuje. Malíř vytvořil obraz v roce 1700 v Augsburgu na zadání augustiniánského mnicha, jehož prarodiče trápily manželské rozepře. Místní kněz se modlil k Panně Marii, „aby jejich uzly rozpletla“. A jako zázrakem se přesně to z ničeho nic stalo a vnuk tuto scénu z vděčnosti nechal namalovat. O rozvázání svých vlastních uzlů prosí před obrazem také papež František. Tento mariánský kult rozšiřoval už v Argentině a jedna z kopií obrazu mu dělá společnost i v Římě v Domě sv. Marty, kde žije.
Jeden z jazyků víry
Pro prosté i vzdělané věřící byla výtvarná díla vždy též klíčem a prostředkem k poznávání tajemství víry, jak přibližuje ve svém textu kunsthistorička Marie Vymazalová. Výtvarnice a odbornice na vztah umění a víry, dominikánka Pavlína Marie Kašparová, pak připomíná, že křesťanské umění není žádné muzeum. Naopak, stále se vyvíjí a díla přibývají.
Po dlouhých měsících se pomalu otevírají galerie a muzea. Za tu dobu si mnozí všimli, nakolik chybějí v denním životě. Více oceňujeme krásu i na jiných místech: Boží muka při okrajích cest, ale i rozkvétající jarní přírodu. Samotní umělci v pandemii prožívali těžkosti i finančního rázu a někteří začali přemýšlet o nových cestách tvorby, jak uvádí v rozhovoru výtvarník Roman Brichcín.