Vydání: 2023/30 Mládež vyráží do Lisabonu, 25.7.2023, Autor: Jiří Gračka

K návštěvníkům promlouvají nejen kvůli tomu, že za nimi stojí mnohdy úctyhodné dějiny a zástupy lidí, kteří se zde modlili. Dnešního člověka mohou oslovovat také proto, že se i dnes najdou lidé a spolky, které se o jejich provoz starají.
Péče o hojně vyhledávaná místa poutí, bohoslužeb a modliteb má různé podoby. Na jedné straně najdeme, zejména na Moravě, řadu poutních matic – institucí, které stavějí na široké členské základně a posilování jejich vazby na dané poutní místo. Pravděpodobně nejpočetnější je u nás Matice svatohostýnská, která sdružuje kolem šesti a půl tisíce lidí.
„Svatohostýnská bazilika vznikala, byla budována a opakovaně rekonstruována našimi předky po mnoho staletí a o poutní život kolem ní se starala, stará i dál bude starat Matice svatohostýnská,“ přibližuje předseda spolku Mořic Jurečka a konkrétně vyjmenovává: „Matice se věnuje zabezpečení všech priorit poutníka při jeho pobytu ve svatohostýnském areálu: od bezpečné dopravy po nově zrekonstruovaných přístupových cestách přes ubytování a postupnou obnovu mobiliáře a interiérů pokojů v poutních domech, sledování kvality občerstvení nebo zajištění podmínek pro duchovní cvičení až po příjemné prostředí pro volný čas.“
Roli matice přirovnává ke „štafetě“ zajišťující kvalitní poutní život. „Tu se snažíme nést dopředu rozžatou a dá-li Pán, v budoucnosti ji předáme těm, kteří přijdou po nás a budou ochotni ji nést dále budoucím generacím.“
Otevřeno pro všechny?
Výhodu členské základny, kterou tvoří lidé oddaní péči o konkrétní kostel, objevují i tam, kde taková tradice dříve nebyla nebo byla na dlouhou dobu přerušena, jako třeba v Zašové. Zdejší matici znovu založili příznivci tohoto valašského poutního místa v roce 2016 a od té doby se jim podařilo nemálo: prosazení a schválení záměru rekonstrukce budov bývalého trinitářského kláštera nebo zpřístupnění rozlehlé klášterní zahrady, na které mj. instalovali 14 zastavení nové křížové cesty.
„Jsem přesvědčený, že podobný spolek dobrovolníků by měl fungovat v každé farnosti, a v Zašové jdeme příkladem. Matice zašovská vznikla především se záměrem podpořit smysluplné využití zdejšího bývalého kláštera a přispět tak k rozvoji poutního místa,“ říká její předseda Josef Krůpa, s nímž na protější straně hovoříme také o jeho působení v sousední Matici Radhošťské. Zároveň upozorňuje, že cíle všech, kdo pečují o poutní místo, nemají být úzké. „Poutnictví je starší sestra turistiky a hranice mezi poutníkem a turistou se prolíná. Neškodila by proto větší vstřícnost k turistům ze strany církve ani větší tolerance ze strany řadových věřících. Turista v kostele by nám neměl být překážkou, ale vítanou příležitostí k evangelizaci, o které se často mluví, ale málo se praktikuje,“ je přesvědčen Krůpa.
Pro začátek podle něj docela stačí, když turisté a náhodní návštěvníci chrámu díky vlídnému přijetí aspoň částečně přehodnotí své předsudky. „Pak je zde naděje, že příště do kostela zajdou nejen někde na výletě, ale i doma ve svém městě,“ pokračuje a dodává: „Podmínkou ovšem je, aby nacházeli kostely otevřené. Když to lze zajistit v nejvýše položeném chrámu naší vlasti, v cyrilometodějské kapli na Radhošti, proč by tomu tak nemohlo být i jinde?“
Týmová práce i nadšení jednotlivců
Tento požadavek se neobejde bez malých skupin, často i jen pár nadšenců, kteří neváhají nasadit čas a energii třeba jen proto, aby v poutním kostele prostě seděli a byli k dispozici příchozím. Některé z nich představujeme v předkládaném tématu: ať je to obnova poutních míst Skoky na Karlovarsku nebo Stará Voda ve vojenském prostoru Libavá, péče o vojenskými areály obklíčenou, přesto vyhledávanou kapličku na okraji Vyškova anebo „prosté“ udržování tradice, jak je tomu u sv. Antonína na Slovácku. Ve zdejší kapli začali právě před osmdesáti lety působit tzv. strážci, zpočátku muži a časem i ženy, kteří se starají o to, aby poutní místo bylo pro návštěvníky denně otevřeno. Jejich úsilí i pochopení jejich blízkých ocenil při děkovném setkání u sv. Antonína letos na jaře také administrátor olomoucké arcidiecéze biskup Josef Nuzík, když zdůraznil, že celoročně přístupné poutní místo není jinde samozřejmostí.
Péče o poutní místa je tedy výsledkem týmové práce, každý z dobrovolníků do ní ale vnáší své vlastní schopnosti a především nadšení. I když se liší jejich pohnutky i podoba služby, společné mají úsilí o rozvoj místa a také přání, aby se tu lidem líbilo a něco si odsud odnesli – třeba jen hezký zážitek, možná i rozšíření obzorů a v nejlepším případě také nový pohled na víru.