Do naší vlasti ho, jak sám říká, přivedla láska. „Svou manželku Renatu, původem z Prahy, jsem poznal na univerzitě ve Wisconsinu, kde jsme oba studovali. Po několika letech ve Spojených státech jsme se rozhodli odstěhovat do České republiky – nejprve do Prahy a před asi šesti lety jsme odešli do Brna,“ shrnuje Vail, který donedávna přednášel sociologii na Masarykově univerzitě a nyní působí jako středoškolský učitel angličtiny.

Přiznává přitom, že kdyby ze Spojených států neodešel, nejspíš by dnes nebyl katolíkem. „Vyrůstal jsem v ateistické rodině a jako vysokoškolák jsem vstoupil do protestantského hnutí kvakerů,“ rozpovídá se Vail o začátcích své víry a vysvětluje, že tato sekta se v 17. století zrodila z puritánského hnutí a neuznává svátosti nebo liturgii ani kněze či jiné prostředníky mezi člověkem a Bohem. „Líbilo se mi na nich, že se v dějinách vždy vyznačovali prostým životním stylem, cenili si cti a usilovali o mír a vzájemnou úctu mezi lidmi,“ poukazuje.

Postupem času mu však prý docházelo, že liberální směřování kvakerů a jejich inklinace ke spiritualitě typu New Age se křesťanským kořenům vzdalují. „Chtěl jsem ale být křesťanem, a proto jsem se začal poohlížet po společenství, kde bych se mohl učit, jak následovat Krista,“ říká Benjamin Vail. Ke svému velkému překvapení takové společenství našel v katolické církvi, na níž ho oslovila zejména její apoštolská povaha a nepřerušená linie nauky a praxe vinoucí se přímo od Krista a apoštolů.

„Kdybych ale kvůli své ženě neodešel z USA, nejspíš bych se ke konverzi neodhodlal,“ připouští nicméně Vail a pokračuje: „Americká společnost je tradičně protestantská a zpravidla protikatolická, podle jednoho známého historika je dokonce antikatolicismus‚ nejhlouběji zakořeněným předsudkem v dějinách amerického lidu‘. O české společnosti sice vím, že zde převládají ateisté a že se k církvi staví polemicky, z dějinného hlediska jde však o katolickou zemi a já jsem zde nalezl velkou oporu v mnoha nádherných kostelech i ve veřejných připomínkách víry, jako jsou sochy světců a kříže rozeseté po městech i venkově,“ svěřuje se Vail.

Pokřtěn byl po několikaleté přípravě roku 2009 v brněnském jezuitském kostele a o čtyři léta později složil věčné sliby jako františkánský terciář v místním společenství v brněnské čtvrti Husovice, zároveň je členem Rytířstva Neposkvrněné u brněnských minoritů. „Z České republiky odcházet nehodlám. Zatím máme čtyři děti a myslím, že tady je lze dobře vychovávat. Zejména jsem vděčný za to, že v Brně existují katolické školy,“ uvádí.

Spokojen je také s tím, jak ho navzdory omezené znalosti češtiny přijímají místní věřící. „Katolíci jak tady v Brně, tak kdekoli jinde v ČR jsou velice přívětiví a otevření – nejen vůči mně, ale také vůči dalším cizincům například z Asie či Afriky,“ popisuje svou dosavadní zkušenost. A stejně pozitivně hodnotí českou společnost jako celek. „Češi jsou vytrvalí, a přitom flexibilní, vaše země je krásná a pokojná a je v ní vidět pokrok, rozvoj a stálé zlepšování. Nic sice není úplně dokonalé a Češi mají sklon vidět vše černě, přesto si myslím, že se tu žije dobře,“ hodnotí Benjamin Vail.

Ocenění má i pro český sociální systém, zejména koncept rodičovské dovolené. „Podobná podpora rodin v USA vůbec neexistuje. Tady máme možnost zvolit si životní styl, který nám vyhovuje, a manželka může zůstat s dětmi několik prvních let doma – to by v Americe nejspíš vůbec nemohla,“ pochvaluje si.

Zároveň ale připouští, že ač se snaží učit češtinu a poznávat české dějiny a kulturu, nikdy se nemůže stát Čechem a mnohé věci mu přijdou cizí. „Také mi tu velmi chybí moře,“ přiznává a své povídání uzavírá: „Vždycky se budu odlišovat, přesto se do svého nového domova chci integrovat co nejlépe a být pro společenství, v němž žiji, přínosem.“