Katechezi je nutné propojit se životem
Vydání: 2016/38 Papež dostal sochu sv. Anežky, 13.9.2016, Autor: Jiří Macháně
Ředitel Katechetické sekce České biskupské konference P. MARIUSZ KUŹNIAR přibližuje, o co se v současnosti snaží česká i moravská církev v oblasti křesťanské výchovy a formace.
Uvedení do živého vztahu s Kristem by se mělo uskutečňovat v rodině.Ilustrační snímek Aleš Masner
Jaký je cíl katecheze?
Pomoci člověku, aby ve společenství církve prožil osobní a hluboký vztah s Ježíšem. Aby někdo mohl mít takový vztah, potřebuje nejen teoretické znalosti, ale především do takového života musí být uveden v rodině a pak i v církevním společenství. Katecheze je v tom nápomocná. Napomáhá v poznání víry. Nabízí nejen morální formaci, ale vychovává k modlitbě osobní a liturgické. Přitom je důležité, aby se člověk víry aktivně podílel na církevním, kulturním a společenském životě.
Katecheze začíná v rodině…
Křesťanská iniciace, tedy uvedení do živého vztahu s Kristem, by se měla uskutečňovat v křesťanské rodině, dále by měla pokračovat ve farnostech, živých společenstvích (hnutích, komunitách) – v prostředí, kde je víra prožívaná, sdílená, poznávaná a praktikovaná. Také církevní školy mohou být vhodným prostředím, kde se vedle rozumové základny vytváří i atmosféra, v níž by děti mohly do praktického křesťanského života vrůstat.
V minulosti se jednalo o běžný proces. Generace si předávaly víru automaticky. Nyní to ale často bývá nelehký úkol...
Je důležité vidět realitu života a vycházet z toho, v jakém prostředí žijeme. Může se nám stát, že ideály vytyčené v katechezi církevními dokumenty se nám nepodaří naplnit. Církev v naší zemi žije mnohdy v misijním prostředí. Proto je dobré vycházet z této skutečnosti, abychom nebyli zbytečně frustrováni. Nejsme na všechno sami. To Ježíš je Spasitel, ne my. Můžeme dělat jen to, na co doopravdy máme, zbytek bychom měli nechat na Něm.
Tématem letošní katechetické konference je Rodina a její role v náboženské výchově. Už jste zmínil, že rodina je první místo, kde se dítě setkává s vírou. Jak by měla tuto svou úlohu naplňovat?
Rodina je základní a nejryzejší prostředí. V první řadě je důležité, aby v ní byly naplněny základní věci – aby v ní děti zažívaly stabilitu, lásku, zázemí, pochopení, toleranci a všechno, co potřebují k přirozenému a zdravému vývoji. Duchovní stránka k ní patří naprosto neoddělitelně, jakkoliv se na to někdy zapomíná. Je zapotřebí, aby děti viděly, že se rodiče modlí, mluví o víře a že to není jen nedělní nebo formální záležitost. Scházet nesmí ani společenská rovina – že jdou spolu do kostela a společně se modlí. Podle mého názoru je ideální, když do věcí víry uvádí děti oba rodiče, zodpovědnost by neměla ležet jen na matce. Role otce je totiž v uvádění do života z víry nenahraditelná.
Proč je úloha tatínka tak důležitá?
Je to zkušenost mnoha generací. Psychologické výzkumy jasně ukazují, že otec podstatným způsobem ovlivňuje mravní postoje dítěte na rovině behaviorální, kognitivní a emotivní. Otec plní úkol prostředníka mezi vnějším, pro dítě cizím světem a klidným, intimním světem, plným tepla, který dítěti vytvořila matka. Zažil jsem třeba v Izraeli, jak židovští muži vyučovali své děti Písmu svatému – patří to k jejich doménám. V rodině se o víře společně baví, ale otec přejímá zodpovědnost, hovoří z pozice hlavy rodiny i jako duchovní autorita.
Zmínil jste společenskou rovinu. Jenže zejména ti nejmladší křesťané bývají ve svém prostředí v pozici menšiny. Jak tomu čelit?
Je třeba věnovat péči o vědomí vlastní hodnoty. Svatý Pavel říká: Vím, čemu jsem uvěřil, jaký mám poklad, jaký mám dar. Je vhodné, aby rodiče s dětmi dokázali upřímně mluvit o tom, co pro ně víra znamená – aby děti viděly a cítily, že je to důležitá součást života. Když se jim pak kvůli víře někdo posmívá, je namístě, aby rodiče dítěti vyjádřili podporu a pochopení. Samozřejmě mnohem snazší situace je, když děti mohou sdílet svou víru s ostatními vrstevníky.
A co když tohle všechno zkrátka nefunguje? Zachrání to babička nebo chození do náboženství?
Obojí může i nemusí pomoci. Víra je dar. Takže bychom měli mít na zřeteli, že i když z našeho pohledu uděláme vše, můžeme prožít zdánlivý neúspěch. Každý člověk je tajemstvím. Do lidského srdce vidí pouze Bůh. Každý má svou cestu. Každému, kdo se podílí na výchově dítěte ve víře, bych kladl na srdce, aby to nečinil násilnou formou, aby dítě negativně nepoznamenal.
Proč by měli rodiče přihlašovat děti do náboženství?
Je to jedna z forem, jak dětem víru přiblížit a nabídnout prostředí pro její sdílení. Je to také zodpovědnost rodičů před Bohem vytvořit pro předání víry vhodné podmínky. Katecheze k tomu patří.
Jaký je momentálně trend vzdělávání ve víře? Přetrvává tradiční forma ve škole nebo na faře formou kroužku?
Jednotlivé diecéze mají své specifické přístupy. V tradičnějších oblastech se dbá na katechezi ve farnostech i ve škole. Někdy se ani nerozlišuje mezi „hodinami náboženství“ a katechezí. Výuka je někdy spojená se mší svatou nebo s nějakým společenstvím, kde je praktikovaná víra. Velmi záleží i na místních podmínkách – ředitelé škol mají poměrně velkou pravomoc, takže někde probíhá katecheze, jinde ale řeknou, že ve škole chtějí „jen“ výuku náboženství. Jsou také oblasti, kde se ani jedno neděje. Není zájem.
Jeden z viditelných okamžiků uvedení do života církve je první svaté přijímání. Tam už se jistá znalost a vyspělost ve víře očekává...
Vedle křtu a biřmování je to iniciační svátost. Už ze své povahy by měla mít příprava v sobě složku vzdělání i žité víry. Taková praxe se mnohde daří. Na národní úrovni k tomu vyzýváme v loni vydaném dokumentu o směřování katecheze a náboženského vzdělávání.
Zmíněný dokument existuje už rok. Mění se nějak přístup ke katechezi?
Můžeme vydat sebelepší dokument, ale záleží hlavně na jednotlivých katechetech, jací jsou to lidé, jak jsou připravení, jaké mají schopnosti a kompetence. Měli by být nejen vzdělaní, ale měli by žít bohatý duchovní i kulturní život a umět reagovat na to, co se děje ve světě. Katechezi je totiž třeba propojovat s vnějším kontextem, protože jen tak může rodící se víra dětí obstát v konfrontaci s prostředím, ve kterém žijí.
Vyučovat náboženskou teorii je jen jedna rovina, další rovina je pak schopnost nabyté informace aplikovat v životě a obstát jako křesťan v tomto světě – a vnášet do něj křesťanské hodnoty.
Jak zařídit, aby se katecheze neocitly v rovině nechtěných chudých příbuzných vedle řady lákavých kroužků a zábavy?
Děti jsou obklopené skutečně spoustou zajímavých podnětů. Musíme pracovat na tom, aby také katecheze byla zajímavá. Forma a metody se mají přizpůsobit konkrétním dětem. Dále je důležité co nejvíce propojovat teorii s praxí, vytvářet jim duchovní víkendové programy, jezdit společně na výlety či poutě, navštěvovat zajímavá místa, hledat s nimi společné zážitky a hlavně s nimi hovořit a modlit se. Neměla by to být pouze výuka, ale dynamické sdílení života na přirozené a duchovní rovině.
V tom by mohly pomoci třeba didaktické materiály a učebnice. Jak jsme na tom u nás v Česku?
To je naše bolest. Překlady rakouských porevolučních učebnic už dávno nejsou to pravé. Pak tu máme tzv. ostravskou sadu, která se dost často používá, ale má také své limity. Všichni si přejeme, aby materiálů bylo více. Trend je nedělat učebnice klasického typu, ale spíše výukové materiály, které by si učitel náboženství nebo katecheta skládal dohromady sám. Jsou to tematické celky, zpracované didaktické materiály a pracovní listy. Tyto materiály se už postupně připravují.
Vycházíme přitom z onoho rok starého dokumentu o obnově náboženského vzdělávání, který říká, kudy bychom se měli ubírat.
V poslední době jsme pracovali na podkladech, které řeší ideové pojetí církevního školství. Další skupina pracuje na materiálech ohledně katecheze ve farnosti. Připravujeme také novou podobu didaktického webu katecheze.cz, který se bude postupně plnit výukovými materiály pro katechety. Doufáme, že to bude užitečný servis pro všechny, komu katecheze leží na srdci.
Sdílet článek na:
