Vydání: 2006/8 Duchovní služba v armádě, 20.2.2006, Autor: Jiří Macháně

Lidská a kněžská blízkost od velitele až po posledního vojáka

Jak už to tak bývá, je o hodně všednější než romantické představy. Člověk si na spoustu neobvyklých momentů za chvilku zvykne, a tak mu nakonec nepřipadají ani tak zvláštní a romantické, ačkoliv na lidi by tak mohly působit. Spíš než opilému Katzovi je ale skutečnost mnohem blíž představám o nebezpečných situacích, i když kaplan není, a ani nesmí být v první linii.

V praktických otázkách svého života mezi vojáky je podřízen veliteli jednotky, o kterou se stará. V otázkách duchovní služby je podřízen hlavnímu kaplanovi Armády České republiky. Se svou jednotkou prožívá všechny radosti i starosti, okamžiky všedního dne i chvíle nebezpečí, napětí či odpočinku. Důležitá je jeho lidská i kněžská blízkost všem, kteří ho potřebují, od velitele až po posledního vojáka - nevnucovaná, ale nabízená přítomnost. Velmi významná je svátostná a liturgická služba, která ale časově zabere nejméně prostoru.

Ta škála je hodně pestrá. Od všedního života v jednotce přes potíže s velitelem až k vážným okamžikům, jako jsou zranění či smrt kamaráda. Od povídání o nezávazných partnerských vztazích přes životní rozhodnutí až ke smutným tahanicím o děti. Od zvědavých a mnohdy ironických otázek z církevní historie až po hluboké rozhovory vedoucí k přijetí daru víry. Pro velkou vzájemnou blízkost kaplanů a vojáků jsou to rozhovory velmi intenzivní.

Když se stanete takovou součástí armády, která už žije sama od sebe a ztratí neustálé úsilí sloužit konkrétně tady a teď.

Tato služba jim může pomoci vidět a intenzivně zažít různost poctivého lidského hledání po smyslu života, dále nutnost ekumenismu, palčivost mezináboženského dialogu a také zrádnost pokušení moci i sílu zla.

Měnit budu už brzy. Vracím se do služby v královéhradecké diecézi a myslím, že je to dobře. Služba v armádě mi dala moc, ale v životě duchovního by měla být jen určitým úsekem kněžské cesty - důležitým, ale určitě ne jediným.