Vydání: 2011/5 Církev a média, 26.1.2011, Autor: Jiří Zajíc

„Z podivuhodných technických vynálezů, které zejména v dnešní době s Boží pomocí vyvinul lidský důmysl ze stvořených věcí, církev bere na vědomí a sleduje se zvláštním zájmem ty, které mají vztah především k lidskému duchu a které otevřely nové možnosti velmi snadného sdělování zpráv, myšlenek a pokynů všeho druhu. Mezi těmito vynálezy vynikají prostředky uzpůsobené tak, aby mohly zasáhnout a ovlivnit nejen jednotlivce, ale i masy a celou lidskou společnost. Je to tisk, film, rozhlas, televize a jiné; právem se tedy nazývají sdělovacími prostředky. Matka církev dobře ví, že tyto prostředky při správném používání prokazují lidstvu velké služby, neboť velmi přispívají k osvěžení a vzdělání ducha a k šíření i upevňování Božího království.“

Takto velkolepě začíná dokument 2. vatikánského koncilu Inter mirifica – věnovaný na prahu „mediální doby“ prostředkům společenské komunikace, stručně řečeno médiím. Dnes – s odstupem skoro padesátiletým – vidíme, že tyto „podivuhodné vynálezy“ se v míře nebývalé staly mnohem spíš než přispěvateli ke „vzdělání ducha a k šíření Božího království“ nástroji ohromných manipulací s veřejným míněním a šíření kultu pochybných „hvězd“ i životního stylu založeného na konzumu. Co se to vlastně stalo? Z „hlídacích psů demokracie“ se stávají její hrobaři. Na první pohled se chovají jako „pes utržený ze řetězu“ – tedy přesně tak, před čím důrazně varoval hlavní teoretik „otevřené společnosti“ Karl Raymund Popper. Jenomže i toto je klam: Média se do téhle pozice dostala především kvůli tvrdému diktátu „neviditelné ruky trhu“. Nikoliv „utržená z řetězu“, nýbrž spoutaná řetězem vlády peněz – to je skutečný stav médií v „mediální společnosti“. Jsou to „převodní páky“ zcela sobeckých zájmů stále menší a současně bohatší skupiny lidí z nadnárodních korporací a jejich přisluhovačů na místních úrovních.

BÍLÉ VRÁNY MEZI HEJNY ČERNÝCH

Toto je tedy „globální pohled“ na situaci médií ve společnosti západního typu. Jak se to promítá do naší české reality? A konkrétně do zpravování o církvích a křesťanství? „Dobrá zpráva“ evidentně není příliš dobře prodejná. Má to své různé příčiny – velmi zajímavě se jim věnuje Terezie Rončáková v nedávno vyšlé knize Môže cirkev hovoriť mediálnym jazykom? Já se chci věnovat hlavně důsledkům. Tedy pokud se problematika křesťanství, resp. církví vůbec dostane do agendy médií „hlavního proudu“ (celoplošné televize, celostátní deníky a týdeníky), jen zřídka kdy se podaří zprostředkovat, co je opravdu podstatné. Zpravidla to ovšem nebývá úmysl příslušných redaktorů – kromě jejich nedostatečného vzdělání hraje stěžejní roli nedostatek času na kvalitní zpracování. A potom samozřejmě to, že divácká (posluchačská, čtenářská) atraktivita si žádá skoro vždycky něco jiného, než co si naopak žádá věrnost původnímu poselství nebo události. Pro jistotu zdůrazňuji, že se tyhle potíže zdaleka netýkají jen náboženské problematiky. Úplně stejně je na tom mediální zprostředkování světa vědy, většinou i kultury, neziskového sektoru – a politiky. Kromě povrchnosti a kladení důrazu na nepodstatné se v mediálním zprostředkování zhusta objevuje předpojatost redaktorů – o níž ovšem dotyční nemají ani potuchy. Ti jsou naopak přesvědčení o své objektivitě a nestrannosti. Pokládají totiž svůj obraz světa – včetně určujících hodnot – za samozřejmý a univerzálně platný. Je to dáno nejen již zmíněnými nedostatky ve vzdělání, ale i okruhy lidí, mezi nimiž se pohybují. Pro české poměry je typický „liberálně-pravicový“ přístup k životu. Méně vznosně řečeno, je pro lidi v médiích určující, aby jim nikdo nemluvil do jejich života (zatímco oni mluví do životů statisíců), výrazné přesvědčení o relativitě všeho (kromě jimi sdílených hodnot), vyhraněný individualismus a stranění úspěšným lidem. Nic z toho bohužel nepodporuje kvalitní zprostředkovávání světa víry. Neznamená to, že se i tak občas (většinou ve víkendových přílohách) neobjeví nějaký kvalitní článek nebo příspěvek o křesťanství či víře, ale bude to jen bílá vrána mezi hejny jalových „vran černých“.

PROMĚNLIVÁ KVALITA

Výjimku by měla tvořit práce médií veřejné služby – u nás České televize a Českého rozhlasu. Je třeba říci, že zejména Český rozhlas pokrývá tuto problematiku výrazně kvalitněji, než jak je tomu u komerčních médií. Jistě to vyplývá i z toho, že zde už dvacet let působí samostatná redakce náboženského života, která představuje i pro ostatní redaktory ČRo určitý standard. Slabinou České televize je malý prostor, který je pořadům s touto tematikou ve vysílání věnován – i časy, kdy se tak děje (v době, kdy se „normální divák“ na televizi běžně nedívá). Přitom v rámci některých událostí – nejvýrazněji návštěvy papeže Benedikta XVI. v Praze – ČT prokázala, že je schopna poskytnout i vysílání velmi kvalitní. Co s tím? Proti vládě neviditelné ruky trhu je obrana z pozice jednotlivce náročná a člověk snadno propadá beznaději (účinné by bylo jen noviny nečíst, Novu a Primu nesledovat, komerční stanice rozhlasu neposlouchat). Na službu veřejných médií je přece jenom možno mít vliv větší. Křesťané by mohli lecčehos dosáhnout, kdyby jejich hlas – skrze zpětnou vazbu pro tvůrce programů a pro Rady ČT a ČRo – byl mnohem důraznější než dosud. Důležitým alternativním zdrojem je internet – a pokládám za povinnost, alespoň pro lidi mladší padesáti let, se s ním naučit zacházet. Vychází spousta kvalitních knih a také několik velmi dobrých časopisů s náboženskou tematikou. Podporu zaslouží TV Noe a Radio Proglas. A potom – samozřejmě – člověk kromě toho, že o viděném, slyšeném a přečteném má přemýšlet, měl by tak hojně činit spolu s lidmi, kterým důvěřuje a kteří mají podobný životní směr.