Vydání: 2021/8 Postní doba pandemická, 16.2.2021, Autor: Jiří Macháně

Svatého Augustina z Hippony se jednou zeptali na tři nejdůležitější ctnosti. Jako první v řadě jmenoval právě pokoru. Latinské označení pro ni je humilitas – a nese v sobě více významů, jako být malý, blízko země, ale také zemitý, pravdivý. Pokora tedy vede k bytí v pravdě a zároveň znamená nezapomínat, že jsme utvořeni z prachu země, v nějž se zase obrátíme, jak je nám každoročně zdůrazňováno na Popeleční středu. A připomíná nám to také letošní popel sypaný na naše hlavy.
Pokora však neznamená hrbit se a myslet si o sobě (nebo dokonce říkat), že „nestojíme za moc“. Pokora nás naopak vede k vědomí a znalosti, kým skutečně jsme. V tomto ohledu je docela jedno, jestli vyděláváme milion ročně, nebo zrovna nemáme práci. Stejně tak je lhostejné, zda o nás nikdo ani okem nezavadí, nebo si všichni kolem myslí, že jsme ti nejbáječnější lidé na světě. Pokora totiž znamená vědět, jací jsme doopravdy: jsme prach, který tím, že jej uhnětl Bůh v krásu našeho svobodného bytí, získal nezměrnou cenu a nevyčíslitelnou hodnotu. Tím nejlepším vodítkem k pravé pokoře, k vědomí vlastní ceny je samotné jednání Boha vůči lidem. „Klíčové dění celého Písma vypráví o Božím sklonění se k člověku, o Božím sestoupení a sestupování, o tom, že styk člověka s Bohem je dílem laskavého Boha, který nezůstal člověku vzdálen, ale z vlastní iniciativy přišel na doslech, na dohled, ba v Kristu dokonce na dosah, aby pomohl a zachránil,“ kdysi vysvětlil již zesnulý biblista a teolog Jan Heller. O pokoře Božího syna, o Kristově příkladu a vedení v evangeliích hovoří na protější straně teoložka a biblistka Mireia Ryšková.
Do pokory uvádí Boží velikost
O tom, že na tento příklad „božské“ pokory lidé často ani nedohlédnou a pletou si pokoru s úkorností a sebeponížením, hovoří karmelitán P. Pavel Pola: „Do pokory nás uvádí Boží velikost,“ zdůrazňuje. Bůh nás na jedné straně absolutně převyšuje, ale na druhé straně, jak říká Jan Heller, se k nám sklání, je nám blízký, je soucitný, milosrdný. „Pokora je vědomí svého vlastního místa před Bohem,“ připomíná P. Pola a připojuje jednu prastarou židovskou moudrost: „Jeden rabín doporučoval mít v kapsách dva papírky. V levé kapse lístek, kde je napsáno: ‚Nejsi nic, jsi prach!‘ a v pravé kapse vzkaz: ‚Jsi obraz Boží!‘ A člověk si má vytahovat jeden či druhý papírek podle toho, na kterou stranu ho zrovna životní situace vychýlila. Když propadá malomyslnosti, má se povzbudit tím, že je Božím obrazem, a připomenout si svou důstojnost. A když začíná nosit nos moc nahoru, má si připomenout, že je prach…“