Je třeba, abychom je brali vážně

Vydání: 2022/33 Nanebevzetí a jeho oslavy, 9.8.2022, Autor: Tomáš Kutil

V salesiánské komunitě v Brně-Žabovřeskách se P. Libor Všetula věnuje mladým lidem už deset let.

 
Mladí lidé potřebují někam patřit a vidět, že jim někdo naslouchá.Ilustrační snímek Vojtěch Hlávka / Člověk a Víra

Co dnes mladí lidé u církve hledají?

Mám omezenou zkušenost několika set mladých lidí, kterým jsem se postupně věnoval, ale snad to nějakou vypovídající hodnotu má. Jsou to většinou mladí na okraji církve – byli vychováni v něčem, nad čím už lámou hůl a nedává jim to moc smysl.

Objevují se u nich dvě věci: chtějí, aby jim někdo naslouchal, a potřebují vztah. V jiných farnostech mnozí zažili, že se jich sice ptali, co si myslí, ale pak jim řekli, jak je to správně. My (salesiáni – pozn. red.) se snažíme o aktivní naslouchání. Může zaznít, že oficiální učení církve je trochu jiné než to, co si oni myslí, ale že to nevadí. Není to tak, že buď přijmete náš názor, anebo jste mimo. Je potřeba se vzájemně respektovat. Úzce s tím souvisí potřeba vztahu, kterou mají téměř všichni z nich. A nemluvím teď o partnerských vztazích. Potřebují někam patřit a vidět, že ten druhý o ně stojí, že je bere vážně.

O jaká témata se zajímají, na co se ptají?

Začnu tím, co je moc nezajímá – témata spojená s morálkou a křesťanskou věroukou, o kterých my kněží tak často mluvíme. Zajímá je smysluplnost života. Nechtějí ho promarnit, ale naopak naplnit, nežít blbě. Tahle generace dospívajících je hrozně uvědomělá, většina z nich. Snaží se hledat a dozvídat se. A mají v sobě touhu komunikovat s transcendentnem. Mnohé z nich zajímá křesťanství, ale ne povrchové, zvykové, nýbrž víra, která jde do hloubky a je postavená na vztahu. Kostel ovšem velmi často není místem, kde ho nacházejí. Narážejí tam na formy, které jim nejsou vlastní a nerozumí jim. Ukážu to třeba na zpovědi. Oni touží po odpuštění, ale ve vyznání hříchů před knězem ve zpovědnici, který jim pak ještě často řekne, co mají a nemají dělat, ho mnozí z nich necítí. A tak k ní přestanou chodit.

Co se s tím dá dělat, jak na to reagujete?

Říkám jim, že by bylo fajn, aby se jednou začas podívali na svůj život a pravdivě před Hospodinem popsali, za co jsou mu vděční, co se jim daří, ale také to, co se nepovedlo. Aby viděli stopy, které třeba mohou trochu smrdět, aby svůj život nahlíželi s odstupem. To je první krok. A pak s tím třeba časem mohou jít i za knězem ke klasické zpovědi.

Některé frustruje, že se zpovídají pořád z toho samého. Říkám jim, že to nevadí, protože tím ukazují, že vyznávaná věc pro ně není normální. Že nechtějí, aby se stala součástí jejich života. A třebaže ji neodstraní hned, snaží se o to a znovu a znovu ji pojmenovávají. Důležité je i vědomí nového začátku – mají tendenci, zvlášť v sexuální oblasti, brát své selhání jako fatální. „Už jsem ujel, tak je to jedno, už se nemusím snažit.“ Není. Vždy je možné začít znovu.

Popisujete, že touží po Bohu. Jakým způsobem se jim ho pokoušíte přiblížit?

Vždy se snažím rozšířit portfolio. Těm, kterým v kostele není dobře, říkám, že to, co prožíváme v chrámu, je jen jednou z cest, jak s Bohem komunikovat. On má přece hodně dalších způsobů, jak člověka oslovit! Už jen to, že vyjdete do přírody a žasnete nad krásou stvoření, je vzkaz od Boha. Krásný koncert, společenství, ve kterém je mi dobře – to všechno jsou Boží dary. Dříve lidé tohle hezké společenství zažívali při liturgii, dnes ho v kostele mnozí mladí nezažívají. S Bohem se mohu setkat i ve svých schopnostech, které od něj mám, i ve všem hezkém. Řadu mladých lidí přibližuje k Bohu také chválová hudba (worship). Populární je třeba skupina Godzone – v playlistech hudebních přehrávačů ji má mnoho z těch, u kterých bych to nečekal.

U těch, kdo se ještě považují za věřící, se snažím dost času věnovat Bibli. Pokouším se jim přiblížit některé biblické příběhy, vytáhnout z nich něco konkrétního a praktického do života. Stává se mi pak, že to v jejich očích Bibli rehabilituje. Moc jí nerozuměli a najednou vidí, jak je aktuální.

Potřebují ji zaslechnout ve svém jazyce.

Ano! Podobné je to i při mši svaté. Třeba na táborech se ji snažím maximálně zjednodušovat a zároveň vysvětlovat jednotlivé části a úkony. Při prosbách je třeba vyzvu, aby v duchu vyjádřili svá přání, co zrovna potřebují. Anebo zařazuji krátký blok spontánních díků. Často za mnou přicházejí a říkají, že při téhle mši najednou „nevypnuli“ a že se jich dotýkala. A přitom stačí tak málo – popsat gesta, která děláme, co jimi vyjadřujeme, co je za nimi. A snažím se je povzbudit, aby si i ve mši našli něco svého. Nějaký moment či úkon, který je jim blízký v tom, co právě prožívají. To se ale týká především těch, kteří mají k víře blízko.

Lze říct, že každý potřebuje od církve něco jiného?

Zjednodušeně řečeno, potkávám tři skupiny mladých lidí a každá potřebuje jiný přístup. Ti v té první vyrůstali ve víře a dává jim smysl, jak jsou k ní rodiči vedeni. Brzy najdou zázemí ve farnosti, která je zpravidla živá, či v nějakém společenství a s církví jdou životem dál i jako dospívající. Pak jsou ti, kteří nějaké vedení měli, ale najednou jim to přestane stačit. Brojí proti tomu, co v církvi zažívají, a hledají svou vlastní cestu. S těmi se potkávám nejvíc. A pak jsou mladí, kteří se s církví vůbec nepotkávají. Nyní jsme na táboře, kde právě z této skupiny tu máme asi polovinu účastníků.

Kolik z těch, kterým se věnujete, pak odchází s větším nadšením pro víru?

Rozhodnout se musí v první řadě oni sami. Ze skupiny padesáti lidí odchází zapálených zhruba deset, se stejným počtem to ale ani nehne. U zbylých třiceti vidím posun, přemýšlejí a hledají si cestu. Mizí jejich radikální odmítání. Víc a víc si uvědomují, že být pokřtěn je jiná věc než jít za Bohem. „Kdo chce jít za mnou, ať...,“ říká Ježíš – s důrazem na to „kdo chce“. Není to výchovná chyba, že zatím nejdou. Třeba ještě není správný čas. Proto mě netrápí, že se hned nehrnou do kostela. Důležité je, že si k Bohu začnou budovat vztah důvěry a zkusí s ním jít kus cesty. Tohle zažívám i u nevěřících partnerů, kteří přicházejí na přípravu k manželství. Moc si přeji, aby si odnesli to, že je možné mít vztah s Bohem, komunikovat s ním. Totéž se snažím říkat rodičům, kteří jsou nešťastní, že jejich dítě nechodí do kostela.

Hodně se věnujete i mediálním aktivitám. Je i tohle cesta, jak křesťanství mladým přiblížit?

Dřív jsem si myslel, že to je ta nejlepší cesta a že to bude má životní náplň – vytvářet křesťanské weby, aplikace a kdo ví co všechno. Dnes už to vidím jinak. Pokud je chceme oslovovat, nestačí dělat kvalitní mediální obsah. Důležité je, jak je nastavené celé společenství – od reprezentantů církve až po farníky v malé vesnici. Zda jim naslouchá a bere je vážně. Ne jako někoho, koho musí přesvědčit o své pravdě.

V USA vidím, že jsou i v rámci církve úspěšné videoprojekty šikovných tvůrců, tzv. youtuberů. Mladí potřebují to, co slyší, spojit s člověkem, kterému rozumí. Snad pomalu nastupuje generace z mladých kněží, řeholníků i laiků, která tohle zkouší. Ovšem je nutné být velkorysí – třeba to nebude vždy přesně podle katechismu, ale bude to mít formu, která zaujme a ukáže, že víra je velmi aktuální.

TOMÁŠ KUTIL



 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2022

Svatováclavská přilbice v Římě

Bohoslužba v bazilice sv. Petra a slavnostní koncert. Svatováclavské oslavy pořádají Češi v Římě každoročně, do letošní podoby se promítlo i české předsednictví…

celý článek


Santiniho chrám stojí na Zelené hoře 300 let

Kulturním i duchovním programem vyvrcholily o víkendu na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou oslavy 300 let od posvěcení chrámu sv. Jana Nepomuckého.

celý článek


Církev v době velkých změn

Jako církev máme stále hledat Vzkříšeného také za hranicemi vlastní instituce i představivosti, a tím tyto hranice neustále rozšiřovat a otevírat – zdůraznil Mons.…

celý článek


Přibývá lidí s depresí a úzkostí

Psychiku lidí poznamenala pandemie i válka na Ukrajině, stále roste počet pacientů s depresí, úzkostmi, sociální fobií i propadem sebedůvěry. Podle JAROSLAVA ŠPÁCE z…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay