26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ideální muž vymřel asi před pěti stoletími

16. 8. 2005

|
Tisk
|

„Můj táta jezdí s tatrovkou a má velké svaly, protože musí zvedat těžké kameny,“ vychloubá se na píškovišti šestiletý Jakub. „A můj má zase hodně peněz,“ nechce zůstat pozadu se zásluhami svého otce pětiletý Marek. „Jeho jsou všechny peníze v bance. On tam pracuje, kdybys to jako náhodou nepochopil. Takže si můžeme koupit klidně celý svět i tu tvoji tatrovku,“ vzal Jakubovi vítr z plachet Marek. „To mě vůbec nezajímá, protože můj táta je největší hrdina, a žádné takové vaše peníze nepotřebuje,“ zarazil svému vrstevníkovi „smrtelnou“ ránu Jakub.

Vydání: 2005/34 Ideální muž - stejný jako otec?, 16.8.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

 

Pro syna představuje otec v ideálním případě skutečně především model k nápodobě. Právě proto, že s ním v některých fázích svého vývoje soupeří, a nezřídka se dokonce snaží převzít v rodině jeho roli, je pro něj vztah k otci tak významný. Podstatně složitější situace nastává tam, kde otec v rodině buď zcela chybí, nebo je pouze jakousi tragikomickou figurkou vzbuzující tu útrpný soucit, tu silnou averzi. Těžko se divit, že především pro syna bude pak tím hlavním vodítkem právě snaha nebýt jako ten otec. Což však může být zároveň i poměrně nebezpečnou pastí. Pro onu „jinakost“ chybí odpovídající model k nápodobě, a tak se poměrně často stává, že vše kapku přeženeme. Snaha nebýt tak despotický jako táta může vyústit až v amorfní nerozhodnost. Naopak snaha nebýt tak „pod pantoflem“ se může dostat až do podoby agresivní neústupnosti.

 

Pro syna představuje absence otce v rodině zároveň především absenci vhodného identifikačního modelu, tedy modelu, se kterým by se mohl ztotožnit. Zčásti jej mohou zastoupit jiní muži v jeho okolí – dobrý kantor ve škole, vedoucí ve skautu, sportovní trenér apod. Na nich se ale těžko může učit roli muže v rodině. Navíc je dost běžné, že v rodinách, na které se ptáte, na sebe nejstarší syn až příliš brzy přebírá roli, kterou by za běžných podmínek měl hrát jeho otec. Nejenže si tím poněkud zkrátí dětství a dospívání, ale mnohdy tak sám na sebe klade nároky, kterým opravdu není snadné dostát.

Pro dcery mívá absence otce dopad především ve fázi, kdy si volí své životní partnery. Mnohé mladé ženy jakoby podvědomě hledají někoho, kdo by jim mohl chybějícího otce alespoň něčím nahradit. Výjimkou pak není tendence vybírat si partnery výrazně starší a zkušenější, ty, kteří by pro ně byli i jakousi vlídnou otcovskou autoritou. Ne vždy je však taková role slučitelná i s rolí partnerskou, zvláště pak s její eroticko-sexuální stránkou.

 

Zmínil jste volbu partnera. Platí pravidlo, že si životního partnera (vědomě či nevědomě) volíme podle podoby s naším otcem (či matkou)?

Rodiče jsou pro nás skutečně jistými modely či příklady k nápodobě. Je pravda, že občas mohou sloužit spíše jako příklady odstrašující; záleží na tom, jak přijatelné (případně nepřijatelné) bylo pro nás jejich jednání. Dcera, která otce patřičně milovala a zároveň i kvůli něčemu obdivovala, může mít skutečně sklon hledat si podvědomě partnera otci něčím podobného. Pokud jím však úspěšně opovrhovala, případně s jeho jednáním alespoň hrubě nesouhlasila, bude se naopak snažit nalézt si později v partnerovi spíše jeho pomyslný protipól. To samozřejmě „v obráceném gardu“ platí i pro syny a jejich matky.

 

Psychologie se vždy snažila velice pracně, nákladně a často i dost neobratně dokazovat platnost tvrzení, s nimiž jsme se stejně dobře mohli seznámit již v úslovích, příslovích a jiných typech lidové slovesnosti. Platí to i pro partnerské výběry. Asi bychom dnes jen těžko hledali někoho, komu jaksi uniklo, že „vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá“ nebo naopak že „protivy se přitahují“. Většinou si tedy vybíráme partnery, kteří jsou nám natolik podobní, abychom jim mohli porozumět. A zároveň ty, kteří se od nás natolik liší, abychom je mohli milovat. Ve hře je bezesporu i jistá míra fyzické přitažlivosti – to, jak ten druhý vypadá, jak se chová, jak nám voní, jak je nám příjemný na dotek... A pochopitelně i patřičné hormonální vyladění, u něhož zmíněná fyzická přitažlivost hraje roli jakéhosi „spouštěče“.

 

O mužích se sice někdy s trochou nadsázky mluví jako o bytostech, které jsou zhruba stejně učenliví jako běžní holubi, používají jeden, maximálně dva mozkové závity a myslí pouze na „to jedno“. Přesto však lze i mezi nimi nalézt řadu navzájem se značně lišících druhů, čeledí i podčeledí a v jejich rámci i spoustu zcela unikátních exemplářů. Tvrzení, že všichni muži jsou stejní, je tedy opravdu zavádějící. Což ovšem neznamená, že by vždy bylo moudré, aby se ženy a dívky celý život hnaly za jakousi představou téměř snového ideálu. Opravdu ideální muž byl prý naposledy ve volné přírodě spatřen někdy na přelomu 16. a 17. století, což však dodnes není potvrzeno alespoň ze dvou nezávislých zdrojů. Proto je asi lépe nalézt si docela obyčejného slušného partnera a jemu pak přizpůsobit své sny a ideály - to je mimochodem podstatně snazší, než se jej pokoušet změnit tak, aby je sám zcela a ve všem naplňoval. Život s ideálním partnerem je navíc dost příšerný. Pokud nevěříte, poptejte se mé ženy. Žije s ním už víc než čtvrt století a dobře ví, jak je to těžké!
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou