12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Duchovní zkušenost musí absolvovat každý sám

15. 2. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/7 Generální sekretář ČBK: Postupu ČSSD nerozumíme, 15.2.2012, Autor: Aleš Palán

Po desetiletích strávených v Japonsku přijel na začátku devadesátých let do Československa právě proto, aby zde dával duchovní cvičení. Dodnes je oblíbeným exercitátorem. Filozof a někdejší děkan KTF UK P. LUDVÍK ARMBRUSTER.

Exercicie jsi v minulosti dával převážně v japonštině. Jak ti to šlo najednou česky?
Moje čeština končila maturitou, všechno, co jsem později studoval, se dělo v jiných jazycích. První exerciční kurz v češtině jsem dával v Lechovicích u Znojma sestřičkám. Zkusil jsem to – a ono to šlo. Pak jsem dával exercicie jezuitům, kteří v tom létě „vylézali z děr“, a na Božím Daru, kde jsme se sešli, se nestačili divit, kolik jezuitů u nás vlastně je. Přijel jsem i další léto, když jsem měl v Tokiu na Sophia University prázdniny. Dnes mám pravidelně čtyři skupiny, kterým dávám rok co rok týdenní exercicie: jsou to tzv. Zvěřinovci, jedno ekumenické společenství, skupina věřících kolem paní doktorky Křížkové a potom samozřejmě jezuité.

Jak se na exercicie připravuješ?
Ještě než se jezuita stane knězem, musí se naučit dávat exercicie. To je naše specialita. V Tokiu jsem nedával exercicie v takovém rozsahu jako jinde, poněvadž jsem měl vždycky několik povolání najednou, ale alespoň jedny jsem každý rok dával. Jednou tam pozvali k vedení paralelního kurzu indického jezuitu patera Divarkara, jednoho ze čtyř poradců našeho patera generála Aruppeho. Přisedl jsem si a poslouchal jeho punkta, náměty k rozjímání. Velmi mě chytlo, jak se P. Divarkar k věci stavěl.

Dalo by se to formulovat?
Byl to upřímný návrat k tomu, co mají ignaciánské exercicie znamenat. Duchovních cvičení je hodně a jsou různá, je to výraz, který pokrývá množství různorodých věcí. Jezuitské exercicie nemají být teoretické, nejde o to, oprášit si katechismus nebo se dovědět něco nového o teologii. Je to trénink, podobně jako když před zápasem trénuje sportovní mužstvo. Je to Ignácova duchovní cesta, kterou jako samouk a laik hledal své povolání. Během zhruba dvaceti let si dělal poznámky, co mu prospívalo a co ne, co by mohlo pomoci i dalším lidem.

Čím je ti svatý Ignác tak blízký?
Svatý Ignác žil mezi dvěma dobami – končila velká epocha feudálního středověku s rytířstvím a křížovými výpravami a do toho začínala moderna s evropským individualismem. Ignác stál jednou nohou pevně v oné rytířské tradici a druhou zlehka zkoušel, co je únosné na nové cestě. Základní Ignácova otázka zní: jak hledat a najít vůli Boží ve svém životě a chytit se jí. Co je vůle Boží pro nás pro všechny, víme, je to jasně formulované v Desateru. Ale svatý Ignác chce vyhmátnout to, co Pán očekává ode mne, ne od mého souseda. V křesťanském středověku byla spiritualita komunitní, někdo vstoupil třeba k benediktinům a přijal benediktinský styl života – a tím věděl, co je pro něho vůle Boží. Ale Ignác nebyl mnich, byl jaksi sám, takže se musel ptát, co Pán čeká opravdu od něj.

Jak do toho vstoupil se svým pohledem pater Divarkar?
Mluvil o tom, abychom neočekávali, že individuální vůle Boží je něco, co pro nás má Pán Bůh schované už od věčnosti, jen nám to zatím neřekl, a my to proto hledáme. Není to honba za pokladem, který jsme jako skauti hledali a věděli, že někde musí být schovaný. Pán Bůh spíš chce, abychom se v duchovním životě nezdráhali dělat svobodná rozhodnutí a žít na vlastní zodpovědnost. Podle Divarkara je moderní situace tak zamotaná, že předem vyhmátnout to správné je skoro nemožné. Ale můžeme udělat krok zpátky a při pohledu nazpět si ověřit, jestli se rozhodujeme správným, nebo nesprávným způsobem. Ignaciánský grif je v tom, že nesprávným způsobem se rozhoduješ, když to činíš pod vlivem neuspořádaných náklonností, když se necháš životem nést jako posekaná tráva, kterou řeka odnáší pryč. Pokud se rozhoduješ takto, můžeš si být jist, že to není ono, co po tobě Pán chce. Úvodní téma exercicií je nějak se zorientovat ve vlastním životě a neuspořádané náklonnosti setřást.

Jak tedy rozeznat onu vůli?
Pán chce, abychom se jako svobodná dítka rozhodovali správným způsobem. Když to tak bude a ukáže se, že jiné řešení bylo nakonec lepší, nebudeme se rozčilovat, protože jsme ctili ten způsob. Správným způsobem se rozhoduji, nakolik se mi podaří seznámit se s Ježíšem Kristem a osvojit si něco z jeho postojů.

Klást si otázku, jak by jednal on?
Těžko to takto formulovat. Pán Ježíš žil v jiné době, jiné kultuře a mluvil jiným jazykem. Tázat se, co by dělal dnes v České republice, nepatří do těchto souvislostí. Evangelia nejsou životopis, není to protokol o Ježíšově životě, ale je to komunikace zkušeností, kterou s Ježíšem udělali učedníci první hodiny. Tady se otvírá možnost sáhnout si na historického Ježíše.

Liší se tvé kurzy pro evangelické a pro katolické prostředí?
Vůbec ne. Jedna z mylných představ je, že Ignác byl bojovník proti reformaci, ale ta se ho vůbec nedotkla. Říká: snaž se zorientovat ve svém duchovním hospodářství, abys získal pojem, že vůbec máš nějaké neuspořádané náklonnosti; pokud se jim svěříš, rovnou zapomeň na vůli Boží. Nebo se snaž přiblížit Ježíšovi a pokus se přisvojit si něco z jeho smýšlení. Je to způsob použitelný pro každého, není to žádný klerikální výrobek.

Nakolik je v tvých duchovních cvičeních Ignác a nakolik Ludvík?
Je tam hodně Ignác a trochu pater Divarkar. Ludvík spíš jako takový dvorní šašek: když vidí, že lidi pomalu usínají, řekne nějakou historku nebo vtip, aby se vzbudili. Míváme dvě konference, dopoledne a odpoledne, ideálně tak půl hodiny. Říkám lidem, aby si nalajnovali denní program, třeba čtyřikrát denně hodinu rozjímání nebo dvakrát denně půl hodiny, ať si každý sám uvědomí, kde stojí na cestě duchovního života a jaké má zkušenosti s kontemplativní modlitbou. Ať se pro něco rozhodnou, ale pak ať to dodržují. Běží o to, udělat duchovní zkušenost, a tu musí absolvovat každý sám, to nemůžeš někomu zprostředkovat. Někdy to člověku vůbec nejde, je to skoro nesnesitelné, zkrátka dost tvrdý trénink. I tak je třeba vytrvat. Novým účastníkům kurzu říkám: očekávat nějaký výsledek můžete podle toho, kolik do toho sami investujete. Exercicie by však měly vést k reorganizaci života.

Dá se kvalita onoho tréninku poznat už v jeho rámci, nebo až zpětně při ohlédnutí?
Až po ovoci poznáte je… Zkušenosti se obyčejně získávají tak, že něco uděláme špatně. Když student něco odflákne a ono mu to projde, je to zlé. Měl by u zkoušky propadnout. Příliš laskaví pedagogové umetou někdy studentovi cestičku a neumožní mu tu zkušenost. Já účastníky exercicií házím do vody. Teprve v polovině týdne jim řeknu něco teoretického ke kontemplativní modlitbě. Aby věděli, o čem mluvím, musí to napřed zakusit.

Musíš hodně naslouchat účastníkům svých kurzů?
Ano, dám ve známost, kdy jsem ve své světnici ochoten přijímat návštěvy – je to třeba pět hodin denně. Lidi se tam napíšou a přicházejí za mnou.

O čem hovoří? O zkušenostech duchovního hledání?
Tak by to mělo být, ale záleží na každém člověku. Někdo přijde se svým osobním problémem. Hovořím, o čem chce mluvit protějšek. Nejsem guru, abych rozhodl, co je pro dotyčného vůle Boží, tím bych ho zbavoval svéprávnosti. To on se musí rozhodnout. Já mu k tomu mohu nabídnout jen své poradenství.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou