Dokázat přijmout sám sebe
Vydání: 2006/17 Nemám rád sám sebe, 25.4.2006, Autor: Kateřina Beščecová
Připadáte si někdy jako ten nejhorší člověk pod sluncem, skoro až jako hadr na podlahu a raději byste se neviděli? Máte radši své bližní než sebe a myslíte, že je to tak v pořádku? Nebo neustále potřebujete, aby vám druzí dávali najevo, jak si vás váží, protože sami to neumíte? Pak by vás mohl zaujmout následující rozhovor s Jakubem Hučínem.
Co je příčinou toho, že se někteří lidé nemají
rádi?
Jestliže někdo sám sebe nemá rád, obvykle to znamená, že
sám u sebe něco nepřijal. Jedná se o problém sebepřijetí. Ve 20. století
psycholog Carl Rogers mluvil o tom, že každý člověk má v sobě dva póly - jaký by
chtěl být a jaký ve skutečnosti je. Čím víc si budou tyto póly vzdálené, tím
méně bude mít člověk rád sám sebe a tím víc bude sám sebe odmítat. Cílem
Rogersovy terapie proto je tyto dva póly k sobě přiblížit, aby člověk akceptoval
sám sebe.
To, že se někdo nemá rád, je dáno geneticky, nebo to spíš pramení
z výchovy?
Nemyslím, že by se někdo narodil s tím, že se nemá
rád. Pocit vlastní hodnoty se vytváří – a to hlavně vlivem prostředí. Přitom
platí, že čím bude pro vás určitý člověk důležitější, tím bude pro vás
důležitější i jeho mínění o vás. Je pochopitelné, že z hlediska našeho duševního
vývoje jsou pro nás nejvýznamnější osoby rodiče. A jestliže rodiče dítě shazují
větami jako: „Prosím tě, jdi od toho, zase to pokazíš“, „cos to zase přinesl za
známku?“ nebo „po kom ty jsi?“, dokážete si představit, jaké si asi dítě o sobě
vytvoří mínění a jak se bude utvářet vědomí jeho vlastní hodnoty.
Jak by tedy měli rodiče své děti vychovávat, aby u nich zabránili
negativnímu pohledu na sebe?
To, co posiluje vlastní hodnotu
dítěte, je pochvala, ocenění. Rodičovské povzbuzení a ujištění, že ho mají i
přes jeho neúspěch rádi, dítěti pomáhá přijmout skutečnost, že je chybující a že
se mu nemusí vždycky všechno podařit. To ale bývá problém u ambiciózních rodičů,
kteří jsou na dítě hodně nároční. Jejich dítě musí stále něco dohánět, nikdy
není dost dobré, aby ho mohli ocenit. A tehdy v dítěti vzniká pocit
nedostatečnosti – ať udělá cokoli, nikdy to nestačí. A rozdíl mezi ideálním a
reálným „já“ roste.
Může člověk, když dospěje, nějak ovlivnit pocit vlastní
hodnoty?
Určitě. K tomu je ale třeba si uvědomit jednu
důležitou věc: pocit vlastní hodnoty nevzniká rozumovou úvahou, ale emocionálním
prožitkem sebe sama. Přitom většina z nás raději pracuje s rozumovou složkou,
emocí se bojíme, protože jsou pro nás méně uchopitelné. Ale vlastní hodnotu
nevymyslíme, musíme ji zažít. Proto člověk, který by chtěl něco udělat pro pocit
vlastní hodnoty, potřebuje objevit to, co mu jde a kde může prožít, že něco
dokáže.
U katolíků se často setkáváme s nepřijetím sebe sama. Je snad
důvod v tom, že moc dobře vědí, jací by měli být?
Zdá se, že se
mezi křesťany skutečně ve větší míře shromažďují lidé, kteří mají problém s
vlastní hodnotou. Možná je to proto, že v církevním společenství často zaznívá
téma hříchu, viny a lidské nedostatečnosti - a na to člověk, který má problémy
se sebepřijetím, velmi dobře slyší. Klíčovou osobou je ale v křesťanství Ježíš.
Když si v evangeliu čteme o tom, jak přistupoval k lidem, zjistíme, že nesoudí,
ale přijímá nás takové, jací jsme. A toto vědomí působí na člověka s nízkým
pocitem vlastní hodnoty jako živá voda. A zároveň mu umožňuje, aby přijal sám
sebe.
Člověk může mít často pocit, že je velký hříšník, vyčítá si své
chyby a myslí si, že ani Bůh mu je nemůže odpustit. Co byste mu
poradil?
Otázka odpuštění se sebepřijetím velice úzce souvisí.
Budu schopný odpustit člověku, který mi něco udělal, jen tehdy, když přijmu,
třeba i s bolestí, že se to v mém životě událo. Pokud budu takovou událost
popírat, odmítat, nebudu schopen druhému odpustit. Stejně tak když se budu
snažit vymazat ze své paměti, ze svého života něco, co jsem udělal druhému
člověku já. V takovém případě zase nedokážu odpustit sám sobě. Vědomí, že se mi
stalo něco zlého nebo že jsem něco zlého způsobil já, může být bolestivé, patří
k němu i pláč nebo hněv, ale jen tak jsme schopni odpustit.
Jaké nemoci mohou plynout z nedostatečného sebepřijetí a kdy
bychom se měli začít léčit?
Pokud nepřijímám sám sebe a nemám
rád sám sebe, začnu si ubližovat. U takových lidí se setkáme se
sebedestruktivním chováním nebo zanedbáváním péče o sebe. Jedním z typických
onemocnění, jehož příčinou je odmítnutí sebe sama, je porucha příjmu potravy
neboli mentální anorexie. Někdy se s tímto postojem můžeme setkat i u obézních
lidí, kteří vědomě zanedbávají své zdraví. Bývá těžké takové lidi motivovat k
léčbě mimo jiné i proto, že se řada lidí bojí kontaktu s psychologem, protože
poradit se s psychologem pro ně znamená být blázen. Nemůžeme jim říci: „Jdi se
léčit.“ Pokud skutečně mají problém s vlastní hodnotou, jen jim ji ještě snížíme
a oni budou reagovat odmítavě. Pro jakoukoli léčbu je nutným předpokladem, aby
nemocný člověk sám sobě připustil, že něco není v pořádku.
Jak takovou situaci řešit? Existuje nějaký stručný návod na
sebepoznání, které je pro sebepřijetí klíčové?
Sebepoznání a
přijímání sebe sama je práce na celý život. Abychom to dokázali, můžeme se
zaměřit na dvě důležité oblasti ve svém životě: přemýšlet o své životní historii
a o svém současném životě. Můžu začít třeba od toho, jak jsem přišel ke svému
jménu, kdo mi ho dal, kdo o tom rozhodl. Dále můžu přemýšlet o tom, jak se mi
dařilo v sourozeneckých nebo vrstevnických vztazích, jak se ke mně chovali
rodiče, jestli mě povzbuzovali, nebo jestli jsem se musel hodně snažit, abych
získal jejich lásku... Když budu přemýšlet o svém současném životě, můžu si
pokládat otázky: Jak prožívám nyní svůj život? Jsem spokojený? Pokud ne, co mi
chybí? Jaké jsou moje hodnoty a co mi brání, abych je prožíval? Mám přístup ke
svým emocím? Cestou k sebepoznání je tedy reflexe toho, jak
žiju.
