Vydání: 2011/26 Medžugorie, 22.6.2011, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Kolem tzv. soukromých zjevení bývá často citově rozjitřená atmosféra. Na jedné straně nám hrozí to, co bychom mohli definovat jako přemrštěně citový „mariofanatismus“, zatímco na druhé straně vyvstává nebezpečí negativistické „mariofobie.“

Právě zdravě kritický rozum osvícený nadpřirozenou vírou nám výrazně pomáhá chránit se před upadnutím do jednoho nebo druhého extrému a vede nás k pravé křesťanské pokoře, protože na Boha nemá monopol ani teolog, ani mystik, ani ten, kdo obdržel ve zjevení nějaké poselství. Takovýto dar z nebes je zároveň nesmírně náročná zkouška, která uvádí do krize domnělé jistoty všech zúčastněných.

AKTUALIZAČNÍ ZJEVENÍ

Naše víra stojí nikoliv na mariánských zjeveních a různých mystických poselstvích, nýbrž na Písmu svatém, které autenticky vykládá matka církev, protože jedině ona jako celek je sloupem a oporou pravdy. Pokud by někdo svou víru chtěl budovat přednostně na tzv. soukromých zjeveních, byl by to jednoznačně projev nezralosti a slabosti jeho víry, která v nevyhnutelných velmi tvrdých zkouškách nemůže obstát. Tím pochopitelně nepopíráme, že takové jevy a události nám mohou otvírat mysl a pomáhat k upřímnému obrácení. Zamyslíme-li se nad tím, co se před třiceti lety začalo odehrávat v Medžugorii, vyvstává před námi otázka, zda to vše lze ještě definovat jako soukromé zjevení, protože celá věc je dnes veřejná. Jelikož jedním z hlavních kritérií pravosti takových zjevení je jejich nerozpornost se základem naší víry, tedy s Písmem, mám za to, že by bylo výstižnější hovořit v takovýchto případech o zjeveních aktualizačních. To znamená, že se tu rozhodně nemění obsah naší víry, ale pouze se zdůrazňuje nebo připomíná něco, co k naší víře od počátku bytostně patří. Víme totiž velmi dobře, že až do konce světa už nebude lidstvu dáno žádné nové, pro víru konstitutivní (ustavující) zjevení. Jestliže nadpřirozená křesťanská víra je od prvopočátku stále táž, její prožívání a intelektuální uchopení se pochopitelně v průběhu dějin nevyhnutelně proměňuje.

NESNADNÉ ROZLIŠOVÁNÍ

Aktualizační zjevení tedy patří do oblasti způsobu prožívání a hlubšího chápání jediné víry. Jedná se o nabídku, kterou ovšem církev nemůže nikomu ukládat pod povinností. Církev zde pouze bdí nad tím, zda se nejedná o podvod, omyl, sebeklam. Určitě se posuzuje také to, zda obsah poselství není v rozporu s konstitutivním zjevením. Pravým původcem aktualizačních zjevení je totiž vždy Bůh, i když se zjevuje Ježíšova matka. Pokud by se obsah aktualizačního zjevení výrazně odchyloval od zjevení konstitutivního, vyplývalo by z toho, že za danými jevy stojí někdo jiný než Hospodin. Ono rozlišování je opravdu nesnadným úkolem. Samo mimořádné setkání s Ježíšovou matkou ani vizionáře nevyvazuje ze stavu víry, a proto i oni sami musí stát před palčivými otázkami: Je to opravdu od Boha? Porozuměl jsem tomu všemu dobře? Dokážu to předávat správně? Jedním ze znaků pravosti je tedy to, že sami vizionáři prosí církev, aby jim s oním rozlišováním pomáhala. Nositel aktualizačního zjevení rozhodně není vybaven inspirací, která by ho chránila před omyly, a proto jeho výklad zjevení a poselství nemusí být přesný. Navíc je zřejmé, že do této interpretace se sám vizionář více či méně promítá. Jak ale rozlišit jádro zjevení a jeho lidský „obal“? Toť úkol vpravdě nadlidský.

OMEZENÉ VĚDOMOSTI

Říci zcela jednoznačně, že určité mimořádné jevy jsou rozhodně nadpřirozené, je stále svízelnější, protože naše vědomosti v dané oblasti jsou velmi omezené. Církev proto stále častěji zaujímá opatrný postoj, což platí zejména v případě ještě probíhajícího aktualizačního zjevení. I samo schválení znamená pouze oficiální konstatování, že kdo chce, může k dané záležitosti svou lidskou vírou bez obav přilnout. Existuje tu pouze povinnost uctivé tolerance mezi těmi, kdo takové zjevení svou lidskou vírou přijímají, a těmi, kdo k němu mají podle soudu svého svědomí subjektivně oprávněné výhrady. Uvážíme-li, že aktualizační zjevení spadají do kategorie charizmat, přesněji pod charizma proroctví, pak z toho vyplývá, že stejně jako se církev nemusí vždy vyjadřovat ke každému charizmatickému projevu, nemusí se vyjadřovat ani ke každému aktualizačnímu zjevení – pokud se neshledá evidentní závada a pokud je vše provázeno duchem kajícnosti, tolerance a věrnosti Kristově církvi.

výzva k obrácení

Mariánská zjevení mají jistě celou škálu významů, mezi nimiž určitě hraje prim výzva k upřímnému obrácení. Když se ale na celou záležitost díváme z hlediska systematické teologie, pak zjišťujeme, že Maria se zjevuje jako oslavená i se svým tělem. Podle mého skromného soudu je to velké znamení naděje i v naše vzkříšení z mrtvých. Setkání vizionářů s oslavenou Marií je určitou konkrétní a reálnou připomínkou prazákladu naší víry, jímž bylo setkání učedníků s oslaveným Ježíšem Kristem, a to rozhodně není zanedbatelné ani pro toho, kdo se zabývá dogmatickou teologií. Konečně je třeba důrazně podtrhnout, že v případě mariánských zjevení velebíme Boha za velké věci, které pro nás vykonal skrze Marii. Tato úcta není primárně závislá na určitém místě, a proto bychom se možná měli v dané záležitosti zamyslet také nad tím, zda třeba kvůli Medžugorii někdy nezanedbáváme mariánské svatyně v naší vlasti. A přece právě na těchto místech Bůh skrze Marii hovořil k srdcím našich předků, na což bychom rozhodně neměli zapomínat.