Vydání: 2004/38 Dnešní mladá rodina, 9.9.2004, Autor: Jeroným Klimeš

Mnozí se již setkali s úslovím „Pálí ho dobré bydlo“. Bývá vyřčeno s takovým podtónem, jako by se jednalo o protimluv. Dobré bydlo přece nemůže nikoho pálit. Z tohoto výroku vycítíme informaci: Nic mu není, je to simulant, problémy si jen vytváří. Bohužel dobré bydlo je opravdu komplikace, která může člověka zle potrápit. Zdá se však, že sužuje především moderní rodiny ve vyspělých, bohatých státech.
Kristus jistě nemluvil do větru, když vyslovil přirovnání: „Snáze projde velbloud uchem jehly, nežli boháč do království nebeského.“ To, čím kdysi trpělo jen pár boháčů, dnes postihuje většinu společnosti.
BLAHOBYT NARUŠUJE PŘIROZENOU ROVNOVÁHU
Názor, že rodiny nemají děti kvůli nedostatku peněz, je zcela jistě nepravdivý. Během svého vývoje žil člověk převážně o hladu a v ohrožení. Na celém světě se ukazuje, že čím větší chudoba, tím více dětí. Nicméně tím klíčovým momentem je hranice hladu. Podobně jako za bídy mívají lidé nezdravě mnoho dětí a mají problém je uživit, tak za blahobytu jich mají naopak příliš málo a na jedno dítě až nezdravě plýtvají materiálními prostředky.
Blahobyt tak narušuje řadu přirozených rovnováh a bere stabilitu mnoha lidským uskupením. Především způsobil oslabení přitažlivých sil, které držely lidi pohromadě - například nutnost vzájemné výpomoci, společné bydlení, vzájemné hlídání dětí ap. Ekonomická nezávislost zároveň na druhé straně nikterak neoslabila odpudivé síly, které lidi od sebe oddělují. Příbuzenské klany se rozpadnou nejprve na vícegenerační rodiny a pak se mladí začínají stěhovat pryč od rodičů. Tyto změny pak provází i sociální péče státu, která ještě více izoluje jednotlivé generace – vznikají domovy důchodců, které odstrčí staré od mladých, školky a jesle, které izolují děti od prarodičů, nakonec i nemocnice a ústavy, jež decentně skryjí smrt a utrpení, aby s nimi střední generace přišla do styku jen minimálně.
PSYCHICKÁ SAMOTA
Mladí lidé si neuvědomují, že ve věku po dvacítce začínají být psychicky i fyzicky silnější než jejich rodiče. Neuvědoměle v nich stále přetrvává dětský strach z rodičovského kárání, který jejich psychika ještě nerealisticky zesiluje. Důsledkem jsou často zbytečné konflikty a útěky od rodičů. Vzhledem k tomu, že obě strany jsou nyní fyzicky vzdáleny, nejsou spolu prakticky nuceny - na rozdíl od dřívějších dob - komunikovat. Urážky se pak zakonzervují v mysli a opakovaně se přehrávají ve fantazii, kde degenerují. Následkem je zaryté a uražené mlčení, které nezřídka trvá celé roky a vede k psychické samotě. Takový patologický proces je nepřímo umožněn blahobytem, bez kterého by nebyla možná tak intenzivní izolace generací - dětí od prarodičů, rodičů od dětí, zdravých od nemocných atd.
Jeden známý mi řekl: „Dítě samo o sobě drahé není, drahé jsou věci, které si člověk kvůli němu pořizuje: dům, auto, sedačka do auta, hračky, mobil atd.“ Mít více dětí je zdravé, nicméně nutkání k přemrštěné investici do dítěte je nezdravou obsesí. Výzkumy například ukázaly, že bohatí rodiče investují do prvorozeného dítěte několikanásobně více než do následujících dětí. Ne že by museli, pouze mají nutkání, vůči kterému v době blahobytu neexistuje přirozená protiváha.
ROSTE POČET TZV. SINGLES
Díky vysoké rozvodovosti roste i procento dětí, které byly vychovány v praktickém matriarchátu, v prostředí, kde hlavní autoritou je matka. Tento svět bez otců, bez svébytného mužského vzoru a autority je dalším destabilizujícím prvkem, který vede k rozpadání rodin a zvyšování vzdáleností mezi rodinnými příslušníky a lidmi vůbec.
V současnosti není řídkým jevem, že mladí lidé nedovedou navázat stabilní a dlouhodobý partnerský vztah. Všimněme si, kolik filmů dnes končí ne svatbou, ale naopak tím, že oba partneři zůstávají sami, žijí jako tzv. singles. Po překonání všech vnějších překážek, které je dělily, nejsou schopni překonat překážky vnitřní. Nemá-li v budoucnu tolik vztahů končit rozchodem, pak je nutno mnohem lépe omezovat odpudivé síly, které vztahy ničí, tj. znát psychologickou podstatu těchto mechanismů. Motivaci k tomu získáme náhledem na svůj život z dlouhodobé perspektivy. Založení rodiny je projekt na 20 - 30 let a není tak snadné jej vměstnat do šedesátiletého života. Zkrátka naše biologická plodnost je nastavena na jiný model, proto je třeba vědomě kompenzovat sklony k únikům ze vztahů.
DŮSLEDKY PRO PASTORAČNÍ PÉČI
Důležitou roli, jak pomoci moderní rodině, mohou sehrát kněží. Měli by především dobře rozumět dynamice párového soužití, odhalovat příčiny, které vztah podemílají, a brzdit zmíněné odpudivé síly. Jednou z takových destruktivních sil třeba bývá sklon k manipulaci a vyčítání, který se podceňuje, a přitom již rozbil tisíce párů.
U věřících je třeba podporovat bilancování života z dlouhodobé perspektivy. Zrádná jsou v tomto směru zpovědní zrcadla, která jsou jen výčtem zakázaných činů. Mnohem důležitější je hledat výhledové směřování - kde bych chtěl být za pět či deset let, co dlouhodobě podkopává mou psychickou a tedy i duchovní stabilitu, jaké síly mě vzdalují od mých blízkých. Stejně tak by i podoba bohoslužeb a různých náboženských akcí měla mnohem více podpořit aktivní sbližování věřících, kteří jinak budou mít minimální sklony se družit a komunikovat. Součástí těchto setkání by tedy měl být rozhovor mezi věřícími navzájem - hledání odpovědí na otázky, které je trápí. Mají-li setkání skutečně prosvětlovat život věřících, musí intenzivně kompenzovat odpudivé síly, které rozbíjejí nejen rodiny, ale i celou církev.
Věnovat dítěti co nejvíc času se vyplatí.